Lidská touha je neukojitelná. Po slasti prahneme natolik, že se jí nikdy nedokážeme nabažit. Stimulujeme své smyslové orgány tak často, že se časem otupí, a my pak v zájmu zažívání další slasti musíme vyhledávat čím dál silnější vjemy. Dopřáváme si čím dál víc, dokud se tělo nevyčerpá a nezačne se bránit nějakou nemocí.

Mozek je přesycený, ale srdce hladoví

Celá moderní civilizace se přesně z tohoto důvodu motá v začarovaném kruhu. Náš neukojitelný hlad po požitcích jen odráží naši hlubokou existenciální frustraci. Člověk je tak zdeptaný, protože žije pro budoucnost, která je však pouhou abstrakcí mozku odvozenou od přítomné zkušenosti. Schopnost předvídat je přitom relativně spolehlivá – člověk tak nabývá dojmu, že budoucnost je skutečnější než přítomnost.

Budoucnost přitom stále ještě neexistuje. Dokud se nestane přítomností, nemůžeme ji prožívat. Když se ženeme za budoucností, pronásledujeme jen prchající přelud, který neustále zrychluje společně s námi. Proto je dnešní civilizace tak uspěchaná a jen málokdo si dokáže užít to, co právě má, a všichni neustále chtějí víc a víc. Štěstí se najednou neskládá z hmotných a skutečných věcí, ale z tak abstraktních a povrchních fenoménů jako jsou sliby, naděje a jistoty.

Člověk dovolil myšlení, aby převzalo kontrolu nad jeho životem a zcela vytlačilo instinktivní moudrost. Bojujeme sami se sebou – mozek chce to, čemu se tělo brání, a tělo si naopak žádá to, co mozek zakazuje. Mozek vydává příkazy, které tělo nesplňuje, a tělo vysílá signály, kterým mozek nerozumí.

„Ekonomika mozku“, která se snaží produkovat co možná nejvíc štěstí, je dalším zářným příkladem začarovaného kruhu – buď musí přinášet čím dál víc slasti, nebo se zcela zhroutí. Člověk vyžaduje neustálou stimulaci všech smyslů, všechna svá nervová zakončení neustále vystavuje hluku a vizuálním podnětům. Ideálním příkladem „cílové skupiny“ této ekonomiky je člověk, co nevyndá z uší sluchátka a jeho oči neustále těkají od jedné obrazovky k druhé. Stálý přísun informací ho udržuje ve stavu připomínající nekonečný orgasmus.

Dráždivé obrazy nablýskaných automobilů, ženských těl a nespočet dalších smyslných výjevů střídají vizuály, které člověka vytrhnou z letargie a donutí ho na chvíli vystřízlivět – léčba šokem pomocí snímků zločinců, znetvořených těl, vraků letadel a hořících budov. Stejný účel plní literatura, která má za cíl člověka neustále dráždit bez dosažení uspokojení – každé dílčí potěšení vzbuzuje jen další touhu.

Jako had, co požírá svůj vlastní ocas

Jediným účelem celé této záplavy stimulantů je vyvolat v člověku touhu po dalších a dalších vjemech, které budou ještě hlasitější a rychlejší než ty předešlé. Tato závislost nás pak nutí pracovat v zaměstnání, co nás vlastně ani nezajímá, jen proto, abychom ušetřili dostatek peněz na další luxusní výrobky. To vše nás přitom má přesvědčit, že štěstí máme na dosah ruky – je přece zabalené v krabici s dalším produktem slasti.

Lidi, kteří takto žijí, přitom rozhodně nemůžeme považovat za nemorální. Dokonce ani ti, kteří slasti nabízejí, nejsou nějací podlí vykořisťovatelé, většina z nich přemýšlí úplně stejně jako ti vykořisťovaní, jen na kolotoči marnosti sedí na trochu okázalejších koních. Největší problém však je, že všichni jsou z neustálé snahy uspokojit svůj mozek již vyčerpaní a unavení. Života už si nedokážeme doopravdy užívat – nevnímáme všechny ty malé, ale tak podstatné každodenní radosti, které jsou ve skutečnosti tak jednoduché.

Tužby mozku jsou tak mlhavé a přitom neukojitelné, že je lze jen těžko pochopit a naplnit. Člověk totiž většinou vůbec neví, co chce. Nejvíc se zřejmě obává toho, že by mu mohla uniknout byť jen jediná špetka slasti.

Mnozí by mohli namítnout, že přirozenost a divokost ze společnosti ještě zcela nevymizela, vždyť civilizovaný člověk si tolik libuje v sexu, ale ani na něm ve skutečnosti nezbylo téměř nic živočišného. Sex se stal jednou ze slastí, která člověka vede k největším úzkostem. Tělesná touha se často místo pudů řídí požadavky mozku, proto má tolik mužů problémy s impotencí. Mozek jednoduše v danou chvíli vyžaduje něco, po čem geny vůbec netouží.

Muži jsou pak zmatení a zoufalí, jelikož nedokážou pochopit, proč se jejich tělo brání něčemu tak příjemnému, jako je sex. Prahnou po něm celé hodiny a dny, ale když na to přijde, jejich tělo najednou přestane spolupracovat. Sex se proto snažíme deformovat alespoň v naší fantazii, obalujeme ho lascivností, perverzí a neustálým očekáváním něčeho nového a tajemného.

Honba za prchavým přeludem musí skončit

Naše sofistikovaná kultura se stala urážkou přírodní moudrosti a pouhým nástrojem na zneužívání celého lidského pokolení. Jsme neustále frustrovaní, protože si skrze verbální a abstraktní myšlení nalháváme, že nemusíme čelit žádným hranicím a konečnosti. Mozek zapomíná na to, že nekonečnost neexistuje a snaží se nás přesvědčit, že bychom jí jednou měli dosáhnout. Dělá to zejména proto, že se bojí smrti. Teprve až když se tělo naprosto vyčerpá a mozek unaví, tak člověk přivítá smrt s vděčností. Teprve pak konečně sesedne z kolotoče slastí a celá tahle tragikomedie skončí.

Inspirací pro tento článek byla kniha Vědění pro nejisté časy od Alana Wattse.