Představujeme: Zen je ta největší lež všech dob (Kódó Sawaki)
Na cestě neexistují žádné správné odpovědi.
Každý den je tím prvním dnem nového života. Žij tak, jako by ses dnes právě narodil.
Proč číst tuto knihu?
Chcete vědět, co je zen? Přečtěte si tuto vzácnou knihu. Že jste po jejím přečtení nic nepochopili? Přečtěte si ji znova. Možná vás prostě inspiruje k tomu se posadit a v klidu dýchat.
V 60. letech dorazila na Západ velká vlna zenového buddhismu, především prostřednictvím překladů knih takových autorů, jakými byl D. T. Suzuki. Zen se stal populárním a zenová centra se rozrůstala jako houby po dešti, zenová estetika dokonce pronikala i do užitkového designu a interiérů.
Od té doby uplynulo 60 let a módní vlny orientální duchovnosti se přelévaly ze strany na stranu. Západ objevil také théravádový buddhismus a buddhismus tibetský, podíváme-li se dnes na mapu popularity, je společnost doslova zavalena praxí mindfulness, vycházející z meditace všímavosti, jejíž původ se odvozuje právě z théravádového buddhismu. Zen ustoupil trochu do pozadí, možná proto, že se jeho odkaz poněkud rozmělnil.
Sawakiho kniha nám znovu připomíná, co je na zenu tak přitažlivé, a že zájem Západu o zen nebyl zdaleka nahodilý. Zatímco totiž jak théraváda, tak i tibetský buddhismus svádějí k rozbujení metafyzických a intelektuálních spekulací, snaží se ryzí zen, který právě Sawaki reprezentuje, všemi prostředky takovému bujení zabránit a obrazně řečeno nám „strčit nos“ do živlu Buddhova učení samotného. Zen je přímočarý, kolmý a jde „rovnou na věc“, do prožitku. A to je přesně to, co západní člověk, přetížený myšlenkami a spekulacemi, hledá. A Sawakiho text tuto přímou cestu doslova krystalicky zosobňuje.
Předkládáme vám tedy knihu zcela výjimečného zenového učitele linie Sótó, Kódó Sawakiho, žijícího mezi lety 1880 a 1965. Sawaki nepatřil mezi osobnosti známé pouze úzkému okruhu zasvěcenců, ba právě naopak. Zde řekneme jen tolik, že nepatřil mezi osobnosti známé pouze úzkému okruhu zasvěcenců, ba právě naopak. Svými častými cestami po celém Japonsku, na kterých se věnoval šíření zazenu a Buddhova učení, a také díky svému charismatu, byl znám i široké veřejnosti. Jeho zásluhou bylo povědomí o zazenu velmi rozšířeno. Byl znám mimo jiné důrazem na intenzivní praxi prostého sezení, což se v jeho domovském klášteře Antaidži mimo jiné projevilo zavedením intenzivních týdenních „seššinů“, pořádaných jednou měsíčně. Během těchto soustředění dosahovala intenzita sezení čtrnácti padesátiminutových zazenů denně! Jeho promluvy k žákům byly zapisovány, vycházely v novinových sloupcích na pokračování a daly též vzniknout japonskému originálu této knihy.
Významným žákem Kódó Sawakiho je Kóšó Učijama, který se stal po smrti Kódó Sawakiho opatem slavného kláštera Antaidži. Českým čtenářům je znám hlavně prostřednictvím knihy Uvolnit sevření mysli, která vyšla ve výborném překladu Kamila V. Zvelebila v roce 2000 v nakladatelství Dharmagaia. K dalším, v Evropě známým žákům Kódó Sawakiho, patří i Taisen Dešimaru, který přišel v roce 1967 do Francie, kde založil zenový klášter La Gendronnière.
Kvalitní literatury o zen-buddhismu není mnoho, a kvalitní literatury o zen-buddhismu v českém jazyce je ještě méně. Věříme, že vás živý a osobitý text Kódó Sawakiho zaujme a inspiruje.
Evropští čtenáři se dodnes měli možnost seznámit jen s německým překladem japonského originálu, protože tato kniha, k našemu překvapení, na svůj anglický překlad stále čeká. Vydání této knihy v češtině je tedy bezesporu výjimečným počinem.
Vítězslav Štembera, Šimon Grimmich, Tomáš Vystrčil
Citáty z knihy:
„Cokoli děláš, nejlepší je vydat ze sebe všechno. Plivni si do dlaní a dělej cokoli, k čemu tě srdce táhne!“
„Život mnichů, způsob víry, je založen na tom vložit se Buddhovi do služeb.“
„Praxe znamená: místo, na kterém teďka stojíš přeměnit v ráj, objevit nebe pod svýma nohama.“
„Tvůj pohled na život musí být tak jasný, aby si mohl být spokojený, i když v tomto okamžiku vydechneš naposledy.“
„Příběh o ztraceném synu je podobný tomu, co vypráví Sútra srdce, není to žádná pohádka ze starých časů. Jde o tebe samého. Nejsi jedním z těch, který s prasklou žebrací miskou bloudí ulicemi, přestože mu patří bohatství celého světa?“
„Je důležité sebe sama pevně uchopit a pak se konečně uklidnit.“
„Zůstaň nehnutý, když věříš, že jsi zahlédl Buddhu nebo Dharmu. Nenech se vůbec ničím přivádět do klamu.“
„Hórjúdži je nejlepší klášter v Japonsku. Navzdory tomu tam žádný buddhismus nenajdeš. Buddhismus najdeš jen sám v sobě. Aby ses uvnitř sebe setkal skutečně s Buddhou, musíš do toho jít naplno. Jdeš do toho naplno, až se ho konečně můžeš dotknout – jsi ale jen hladovým duchem. Znovu do toho jdeš naplno – a slyšíš Buddhův hlas někde zdáli. Ještě jednou do toho jdeš naplno – a Buddhy znovu nedosáhneš. Buddha je dál než daleko od tebe. Co jiného ti zbývá, než „jednoduše zapomenout na sebe sama a krok za krokem pokračovat s cvičením?“ (Gakudojodžinšu).“
„O co u buddhadharmy vlastně jde? Nejde o to, se jako člověk zlepšit. Jde o to se tak zhoršit, že už si nebudeme troufat mezi lidi vyjít.“
Kdo je autor?
KÓDÓ SAWAKI RÓŠI (japonsky: 澤木興道, 1880–1965) byl jedním z nejvlivnějších zenových učitelů dvacátého století. Získal přezdívku „bezdomovec Kódó“, protože se nechtěl natrvalo usadit v žádném klášteře a stále putoval z místa na místo. Proslul důrazem na praxi prostého sezení bez myšlenek na jakýkoli prospěch.
Kódó Sawaki se narodil v roce 1880. Matka mu zemřela, když mu byly čtyři roky, a otec, když mu bylo sedm. Byl vychován rodinným přítelem, který se živil provozováním hazardních her ve čtvrti nevěstinců a kapsářů. V patnácti utekl z domova a o rok později vstoupil do kláštera Eiheidži, kde byl v sedmnácti letech ordinován na mnicha a obdržel mnišské jméno Kódó. Krátce po druhé světové válce se rozhodl se svým žákem Kóšó Učijamou proměnit opuštěný klášter Antaidži v místo zasvěcené čisté praxi zazenu a stal se jeho opatem. Klášter byl v šedesátých letech velmi populární, sjíždělo se do něj mnoho lidí z Japonska i ze zahraničí. „Bezdomovec Kódó“ ale v klášteře příliš nepobýval, cestoval po celé zemi. Pořádal na různých místech seššiny (intenzivní meditace zazenu) a letní tábory, vyučoval mnichy i laiky, přednášel na univerzitách i ve věznicích. Mezi Sawakiho žáky patřil mimo jiné i Jasuo Dešimaru, jeden z hlavních misionářů zenového buddhismu na Západě. V roce 1963 přestává cestovat a vrací se do Antaidži, kde v roce 1965 umírá.
Kódó Sawaki věřil v důležitost samotného zazenu, který nelze nahradit rituály a ceremoniemi. Svojí činností vdechl nový impulz do upadající praxe a rozšířil zazen v čerstvé podobě nejen v Japonsku, ale také na Západě.
Róši Kódó Sawaki: jeho život a jeho duch
Slova róšiho Sawakiho jsou jako vítr, který k nám vane ze zazenu. Tento vítr nám přináší vzduch potřebný k dýchání. Někdy nás zastihne v našem utrpení jako jemný, chladivý vánek, který osvěží naše srdce. Jindy zase jako vichřice, která se přes nás převalí s bouří a krupobitím. Pak to vypadá, jako kdyby se proti nám obrátilo celé univerzum, aby nás probudilo z naší nevědomosti. A až tento divoký vítr odfoukne naše staré já a my pozvedneme oči k nebi, je již dávno po bouři a na nás zazáří jen jasné světlo zazenu.
Kódó Sawaki přišel na svět v roce 1880 ve čtvrti Šintó města Cu, v prefektuře Mie, jako šesté dítě Sotaróa Tady. S výjimkou dvou starších sester a jednoho staršího bratra všichni jeho sourozenci zemřeli již jako děti. Jeho rodné jméno bylo Saikiči, a říká se, že byl od mala velmi nezbedný. Jeho matka Šige náhle zemřela, když mu byly čtyři roky, jeho otec zemřel, když Saikičimu bylo sedm let. Nejdříve byl přijat v domě jedné tety, když však její muž o půl roku později také zemřel, byl adoptován jedním přítelem rodiny, obchodníkem s lampiony. S lampiony však obchodoval jen naoko, před úřady, ve skutečnosti vydělával peníze hazardem. Jmenoval se Bunkiči Sawaki a žil ve čtvrti Iššinden. Jednalo se o čtvrť nevěstinců, v jejíchž bočních uličkách majitelé dřevěných stánků během hazardních her získávali své zákazníky, a podvodníci a kapsáři se věnovali zase své práci. Tady se pohybovala spodina společnosti. Když tu byl mladý Sawaki v osmi letech zapsán do školy, už v té době pracoval: dělal „zeď“ při provozování hazardních her nebo dával pozor na boty u vchodu. Ve dvanácti, když dokončil základní školu, začal pomáhat v obchodě s lampiony, a živil také své nevlastní rodiče, kteří sami prakticky nikdy do práce nechodili.
Jednoho dne byl svědkem toho, jak jeden muž kolem padesátky, který si koupil tak mladou prostitutku, že by mohla být jeho vnučkou, náhle zemřel v druhém patře nevěstince hned za rohem. Tehdy poprvé hluboko do morku kostí pocítil pomíjivost světa. V jeho duchu se začalo probouzet přání následovat cestu Buddhy.
V tomtéž prostředí, také hned vedle, bydlela rodina malíře svitkových obrazů Mority. Přestože žili ve velmi prostých poměrech, dostalo se jim vzdělání a žili téměř podivuhodně čistým způsobem. Sawaki často navštěvoval jejich nestaršího syna Čiakiho, který jej seznamoval se základními díly starých čínských a japonských dějin a filosofie. Tak se dozvěděl, že ve světě existuje něco hodnotnějšího než postavení a jméno, peníze nebo smyslová potěšení. Zdá se, že Sawakiho hledající duch má své kořeny ve způsobu života Moritovy rodiny.
Rozpor mezi jeho duchem, který hledal cestu, a realitou jeho každodenního života, dohnal v patnácti letech Sawakiho k tomu, že utekl z domova. Ubytoval se u přítele v Ósace, ale brzy byl přiveden zpět domů. Další rok se mu podařilo utéct do Eiheidži. Jeho zavazadlo tvořil odawarský lampión, tři kila neloupané rýže a 27 jenů v mincích. Čtyři dny a čtyři noci trvala jeho pouť do Eiheidži v prefektuře Fukui během níž, aniž by se zastavil, přikusoval neloupanou rýži a boby, které si koupil. V Eiheidži ho jako mnicha nechtěli přijmout: „Běž zpátky domů!“ řekli mu. Když však další dva dny bez jídla a bez pití neustále prosil, aby mohl vstoupit, byl nakonec přijat jako pomocník do jedné z dílen. Nic za zemi by mu v té chvíli nemohlo udělat větší radost.
Uprostřed léta, v době Obon, vypomáhal v Rjúundži, v chrámu jednoho z hlavních kněží z Eiheidži. Když byla jednoho dne práce v chrámu konečně hotova, dostal volno, aby si dělal, co bude chtít. Rozhodl se v jedné z bočních místností praktikovat zazen. Najednou otevřela posuvné dveře starší paní, která ho obvykle jen komandovala jako jednoho z poskoků, aby do místnosti uložila mýdlo a nádobí. Celá překvapená se před mladým Sawakim, sedícím v zazenu, hluboce uklonila, jako kdyby byl samotným Buddhou. Tak budoucí róši Sawaki poznal vznešenost zazenu, a rozhodl se jej praktikovat po zbytek svého života.
A skutečně je možné říci, že celý život róši Sawaki vycházel z ryzí touhy žít zazenem. Vše, co později róšiho utvářelo, mělo původ v této hluboké víře v zazen.
Díky různým setkáním se mu nakonec vyplnilo přání stát se mnichem, které nosil hluboko v srdci, a Koho Sawada, opat Sošindži ve vzdáleném Kjúšú, ho ordinoval mnichem. V sedmnácti letech, 8. prosince, v den Buddhova osvícení tak obdržel mnišské jméno Kódó. V devatenácti letech vstoupil jako potulný mnich do kláštera Encudži v Tanbě, kde se zúčastnil ordinační ceremonie pro laiky, během níž se setkal s žákem mistra Bokusana Nišiari, s róšim Rjóun Fueokou. Fueoku Sawaki velmi zaujal a Sawakiho zase přitahoval ryzí charakter Fueoky. Rozhodl se jej proto následovat do jeho chrámu, nejprve do chrámu Hosenji v Kjótu a pak do Hósendži v Kakegawě, dokud nebyl ve dvaceti povolán do armády. Během tohoto krátkého času mu róši Fueoka předal jádro obsahu Dógenových děl Gakudojodžinšú, Eiheišingi a Zazenjódžinki-funogo, což dále upevnilo Sawakiho hlubokou víru v šikantazu.
V únoru 1900 nastoupil svou vojenskou službu a o tři roky později, právě když měl čas jeho služby končit, vypukla Rusko-japonská válka, do níž byl okamžitě povolán. Kvůli zranění, které ho téměř stálo život, byl na krátký čas odvolán z boje, brzy se však na frontu vrátil a bojoval tam až do konce války v roce 1906.
V témže roce nastoupil ve své rodné čtvrti Iššinden na vyšší odbornou školu buddhistických studií, která náležela k Takada směru školy Čisté země. O dva roky později přestoupil do semináře v klášteře Hórjúdži v Naře, kde dny i noci trávil studiem filosofie jógačáry u opata Džoin Sodži Saekiho. Zde také potkal mnišku, která ovládala umění šití njohó-e[1] podle způsobu Džiun Sondža. To Sawakiho inspirovalo k tomu, aby sám začal se studiem šití njohó-e.
Když získal přehled o buddhistickém učení, opustil buddhistický seminář a v prosinci 1912, když mu bylo třicet dva, se přesunul do chrámu Josendži ve městě Macusaka, kde působil jako tantó, mnich starající se o výcvik mladých mnichů. Od té doby začal také do hloubky studovat učení školy Sótó pod vedením róšiho Sótana Oky, který byl pokládán za prvního žáka mistral Bokusan Nišiara. Ve čtyřiatřiceti se na více než dva roky stáhnul do chrámu Jófukudži v Ikaruze, kde se zcela sám od rána do noci věnoval zazenu.
V roce 1916, v šestatřiceti letech, ho Sótan Oka stanovil učitelem mnichů v Daidžidži v Higu. Tam konečně narazil na přátele, kteří chtěli jít stejnou cestou jako on. Zde také rozvinul a propracoval svůj vlastní styl, jak učit zen. Příležitostí k tomu se pro něj stalo setkání s drzými prostými chlapci z páté střední školy v Kumamotu , kteří mu pomohli odstranit roušku etablovaného klerikalismu a přiměli jej, aby své náboženství vyjádřil svěžími a živoucími slovy.
Po smrti Sótana Oky v roce 1922 opustil Sawaki chrám Daidžidži a přestěhoval se do pronajatého domu, ve kterém zřídil dódžó které pojmenoval Daitecudó (Hala hlubokého proniknutí). O půl roku později se však přesunul na horu Manniči v Kumamotu. V tuto dobu se začal setkávat s osobnostmi z okruhu japonského bojového umění. Třináct let, až do svých pětapadesáti, žil sám na hoře Manniči z níž také začal vyrážet po nejrůznějších krajích Japonska, aby udílel instrukce k zazenu a přednášel, kdykoli byl o to požádán. Tímto způsobem rozšířil praxi šikantazy do světa. V dubnu 1935 byl jmenován profesorem na univerzitě v Komazawě a v prosinci téhož roku byl jmenován také godóem (jedním z hlavních kněží) v Sodžidži, jednom z dvou předních chrámů školy Sótó. Od této chvíle začal róši Sawaki rozvíjet své aktivity bez ohledu na svůj život a zdraví, jako obrovské valící se kolo, které není k zastavení. Jeho působení se neomezovalo jen na univerzitu a Sodžidži, ale neustále také nad rámec již existujících setkání. Pořádal nová zazenová setkání po celém Japonsku, kvůli kterým byl neustále na cestách. Dával ze sebe všechno, aby se nás ptal na naši cestu a ukazoval nám svou vlastní, aby s námi společně seděl a tímto způsobem neustále vdechoval nový život do praxe šikantazy.
Róši Sawaki byl vždy k nalezení na místech, kde ze sebe mohl vydat veškerou svou životní sílu. Každý den, v každém jednotlivém okamžiku, žil svůj život zcela nově. A tento život od něj požadoval veškerou sílu jeho těla a jeho duše. Během seššinu byl ráno na polštářku jako první, a až pozdě do noci byla jeho přítomnost tak intenzivní, že mohl v účastnících až budit strach a hrůzu. Atmosféra byla vždy tak hustá, že by se dala krájet, a čas od času se zdálo, že budovou chrámu otřáslo mocné zahřmění.
V roce 1940 otevřel zenové dódžó v Daičúdži v prefektuře Točigi a pořádání dalších nových zenových setkání po celém Japonsku nebralo konce. V roce 1946 byl jmenován opatem kláštera Daitóin v Šizuoce, a zároveň představeným kláštera mnišek Mjóze v Kjótu. Přesto ve svém vlastním chrámu nikdy nebydlel, nikdy se neoženil a také nezaložil vlastní organizaci. Společně se svými žáky byl Sawaki neustále na cestách, proto se jeho sanze říkalo „sangha na cestách“. Celý jeho život byl jako sen během zazenu: beze smyslu, bez zisku. Jeho život byl zasvěcen takovému typu zazenu. V jeho době přitom „zen“ i mezi buddhisty neznamenal o moc více než kóanový zen školy Rinzai, při němž šlo o to získat prostřednictvím sezení satori. Sawaki byl tím, kdo přivedl k novému životu ryzí zen ve stylu šikantazy.
Cesta róšiho Sawakiho pokračoval dál a dál vpřed, avšak v roce 1963, když mu bylo třiaosmdesát, jeho nohy opustila síla a musel přestat cestovat. Stáhnul se do Antaidži v Kjótu, kde dál pokračoval s pravidelnými zenovými setkáními.
„Jaké krásné počasí dnes máme! Čím jsme si tak krásné počasí zasloužili, když jsme za něj nemuseli dát ani halíř?“ – „Čím jsem si jen v tomto širém světě zasloužil, že jsem tak šťastný? Byla by škoda si celé toto štěstí nechat jen pro sebe!“ Když se stáhl z mnoha svých povinností, měl konečně čas na takovéto tiché modlitby. 21. prosince 1965 v kruhu svých blízkých v Antaidži ve věku pětaosmdesáti let, zemřel.
Již vnější vzezření róšiho Sawakiho bylo vzezřením zenového mistra, jak jsme si ho představovali. Charisma jeho osoby, jeho chování v každodenním životě, naprosté odhlížení od sebe sama a pozornost vůči druhým – to vše působilo nesmírným dojmem na ty, kdo měli to štěstí, že se s ním osobně setkali. Kdo se s ním potkal, měl dojem, že se jeho oči zaměřují jen na něj a že mu patří celé jeho srdce. Róši Učijama v této souvislosti o Sawakim mluvil jako o „gigantovi, který zůstává otevřený na všechny strany“.
Na druhou stranu se však také zdá, že v Sawakiho nitru řádil nevychovaný uličník, jehož iluze byly větší než iluze běžných lidí. A právě to byl také důvod, proč dokázal být tak přísný vůči sobě a vůči druhým a proč byl jeho život poznamenán bouřlivou dynamikou: oči oprsklého uličníka v srdci róšiho Sawakiho dávno prohlédly úzkoprsost našich běžných iluzí. Sawaki musel mít tohoto nevychovance v sobě opravdu rád. A když malému Saikiči v sobě s laskavostí ukazoval cestu, pak tím podával záchranou ruku také nám.
Sawaki vynášel pravdu ze svého nitra na světlo. Jeho slova, která byla vždy výrazem jeho hledání cesty, neměla nikdy definitivní podobu. Jsou v pohybu, jakoby se v sobě chtěla dopátrat hloubek tohoto světa. Musíme tato slova přijímat jak celým svým srdcem, tak také celým svým tělem – musejí rezonovat naším životem. A když takto zoráme pole svého vlastního života, dospějeme konečně do bodu, kdy v sobě nalezneme slova naší vlastní pravdy a kdy je budeme muset vyjádřit.
Některým se může zdát, že Sawaki opakuje stále totéž, a že už jsou četbou nasyceni. Je to tím, že jsou jeho výroky sútrou naší doby. Jako jsou staré sútry plné opakování, jeho slova hovoří stejně, jako k nám mluví každý den to samé, a přitom nanovo, hory a řeky, trávy a stromy. A proto bychom také měli každý jednotlivý Sawakiho výrok číst tak, jako kdybychom se v něm se svým vlastním já setkávali poprvé. Budeme-li se stále znovu a znovu setkávat s tímtéž slovem pravdy v různých obměnách, dříve nebo později se v nás díky tomu a aniž bychom si toho vůbec všimli, něco probudí k životu.
Slova róšiho Sawakiho pramení z praxe zazenu. Jsou živoucím masem a krví zazenu. Sawaki tato slova pravdy pouze nekázal, nýbrž je žil. Jeho život začínal se slůvkem „za“ a končil se slovem „zen“. Jeho slova nám dávají sílu prosedět se našimi iluzemi. Táhnou nás dál k zazenu.
První část díla róšiho Sawakiho, Zen ni kike, tvoří zápisy róšiho Učijamy, který přepsal pronesené pokyny a učení svého mistra během jeho života. Druhá část sestává z výroků ze souborného díla, které jsem vypsal já, protože zněly v mém srdci. V této knize jsem je seřadil tak, že se vzájemně doplňují a komunikují a vrhají své světlo jeden na druhý. V několika málo případech jsem výroky trochu rozšířil, kde to slovům propůjčilo více života, nebo jsem pasáže, které se vyskytovaly odděleně, na některých místech spojil. Výrazy, které by dnes byly vnímány jako diskriminující, jsem přepsal. Přirozeně je poklad Sawakiho slov mnohem větší, já jsem však přesvědčen, že v každém jednotlivém citátu v této knize je obsažen celý Sawaki.
Sawaki sám nikdy žádnou knihu nenapsal. Vznik této kompilace byl umožněn díky úsilí mnoha lidí, kteří během přednášek dělali pečlivé poznámky a přepisovali je načisto, jakož i těch, kteří je redigovali a vydávali. Kromě nich děkuji svému mistrovi róšimu Kóšó Učijamovi, róšimu Tokugen Sakaiovi a panu Joneki Tanakovi za jejich práci.
Doufám, že tato kniha bude pro vás podnětem k tomu, abyste se zamysleli nad svým vlastním životem, a třeba pro vás bude i motivací k sezení. Pokud se tomu tak stane, nebude z toho mít nikdo takovou radost jako róši Sawaki sám: Žijete-li svůj život ze zazenu, pak róši Sawaki žije s vámi.
(róši Šúsoku Kušija)
Kdy kniha vyjde?
Knihu Zen je ta největší lež všech vyšla 29. 9. 2020.
Přeložili ji Vítězslav Štembera a Šimon Grimmich. Česká obálka inspirovaná fotografiemi autora je od Marty Červákové.
Kde si můžu knihu prolistovat?
Knihu Zen je ta největší lež si můžete prolistovat tady: https://issuu.com/alferiaknihy/docs/ukazka_zen_je_ta_nejvetsi_lez
Kde knihu můžu koupit?
Knihu najdete v knihkupectvích nebo na e-shopu zde:
