RECENZE ČASOPIS AGORA: Tato kniha nabízí, lakonicky řečeno, návod na štěstí. Teď jste se možná, milí čtenáři, zhrozili. Takzvanými návody na štěstí knihkupectví přetékají, přičemž o kvalitě a realističnosti leckterých z nich lze pochybovat. Než se nicméně kvůli mé troufalé větě na začátku tohoto odstavce rozhodnete knihu ani neotevřít nebo ji zahodit, dovolte mi sdílet zásadní bod knihy určující její směřování a realističnost. Jde o odpověď na otázku: Co je štěstí?

Autor knihy, buddhistický mnich Thich Nhat Hanh předkládá západnímu člověku poměrně revoluční myšlenku o tom, kde štěstí hledat: V přítomném okamžiku, tady a teď.

Štěstí je to, že jsme naživu.

Jak snadné, že?

Opak je pravdou. V našem uspěchaném světě, podpoření vědomím stále se prodlužující průměrné délky života ruku v ruce se západní medicínou, jež nás přesvědčuje o tom, že dokáže vše vyléčit, si neuvědomujeme, že jednoho dne, možná dříve, než chceme, žít nebudeme. Zkuste se teď jednou vědomě nadechnout. A vydechnout. „Být naživu je zázrak. Už jen sedět, užívat si nádech a výdech, to je štěstí. Když se nadechujete a když vydechujete, víte, že jste naživu. A to si zaslouží oslavu.“

Tato dvousetstránková knížka velikosti běžné obálky je rozčleněna do 6 kapitol dle zaměření:

1. Denní praxe
2. Praktická cvičení během jídla
3. Fyzická cvičení
4. Vztahy a praxe v komunitě
5. Rozšíření praxe
6. Praktikování s dětmi

Každá kapitola obsahuje od tří do dvanácti cvičení a každé cvičení obsahuje vždy krátký úvod – o čem a proč to je – a takzvanou praxi – popis toho, jak konkrétně cvičení provádět.

Součástí a cílem každého cvičení a praxe je vždy plné přítomné vědomí toho, co děláme. Ať už jde o dech, chuť, vůni, obrazy, zpívání a poslouchání manter, … stále bychom se měli vracet k plnému vědomí. Od myšlenek, které nás zákonitě napadají, emocí, fyzických vjemů nebo všeho dohromady, stále, znovu a zas bychom se měli vracet do tady a teď. Protože, jak říká Buddha, plné vědomí je zdrojem radosti a štěstí.

Thich Nhat Hanh píše s lehkostí a samozřejmostí, kterou dokáže čtenáře (alespoň mě) přesvědčit – ano, dýchání je ta nepřirozenější věc pod sluncem. Nadto užívá nevšední příměry, které praxi velmi usnadňují: „Vědomé dýchání je jako když pijete sklenici studené vody.“ Mně osobně pomohla tato metafora „dotknout se“ nedotknutelného vzduchu a snáze vnímat jeho objem i teplotu při nádechu i výdechu.

Vedle upřímného ocenění knihy chci sdílet i pár výtek. Cvičení Plně vědomý pohyb obsahuje jako jediná podkapitola knihy kresby – návody na pohybová cvičení. Tyto kresby, ke každému cvičeni dvě až tři, se nacházejí vždy po textovém popisu cvičení. Preferovala bych je nad textem (nejdřív obrázek a k nim adekvátní popis), anebo udělat mezery po každém cvičení. Takto mě na první pohled mátlo, co k čemu patří. U devátého cvičení, v němž máte kroužit nohou tak a poté onak, bych kreseb potřebovala víc a nebo pochopitelnější zadání v textu.

Další věcí je plynutí textu. Tím, že jde o knihu návodů a mnoha krátkých cvičení, mi čtení neplynulo tak přirozeně a příjemně jako čtení jiného autorova díla Bez bahna lotos nevykvete. Nicméně, toť vše, co se výtek týče.

Mohlo by vás zajímat:

Hanh Nhat Thich

Více informací o autorovi

Kniha Štěstí obsahuje tolik moudra, napsaného srozumitelně a pochopitelně, že bych nejraději opsala takřka celé kapitoly, abych je s vámi sdílela. Vyberu nicméně ty myšlenky, které mě zaujaly, potěšily či překvapily nejvíce. Může se stát, že takhle vytržené z kontextu pozbydou část své síly a hloubky a čtenář nad nimi mávne rukou, ale vězte, že číst je v jedné knížce jednu za druhou je nevšední a obohacující zážitek.

Péče o hněv a další silné emoce – kapitola Vztahy a praxe v komunitě (s. 123). „Vždy když se objeví bouře, víme, že je třeba se vrátit domů a zavřít všechna okna a dveře, abychom tak předešli tomu, že se do domu dostane déšť a vítr a poničí ho. Silná emoce se podobá bouřce. Může způsobit hodně škody. Musíme objevit způsob, jak sami sebe chránit, jak vytvářet bezpečné prostředí a jak bouři přečkat.

Cítíte-li hněv, nejlepší je zdržet se reakce – nic neříkat, nic nedělat. …

Zlobit se jeden na druhého v nejzazší realitě? Vždyť stačí jen zavřít oči a vhlédnout do budoucnosti. Kde budeš za sto let od dnešního dne a kde asi tak budu já?

Netrpíte proto, že by věci byly pomíjivé. Trpíte proto, že věci jsou pomíjivé a vy nevíte, že jsou pomíjivé. … Nestěžujte si na pomíjivost. Kdyby věci nebyly pomíjivé, jak by se kukuřičné zrnko mohlo proměnit v rostlinu?“

Pomerančová meditace – kapitola Cvičení s dětmi (s. 199). „Jsou lidé, kteří sice jedí pomeranč, ale skutečně ho nejedí. Jí svůj smutek, strach, zlost, minulost nebo budoucnost. … Pokud tu nebude [dítě] plně přítomné, ani pomeranč tu nebude.“

Abych vás, milí čtenáři, už dále nezdržovala a navíc snad trochu nalákala k sáhnutí po knize, napíšu jen názvy mých dalších oblíbených kapitol: Vědomé dýchání (s. 18), Mírová smlouva (s. 112), Systém druhého těla (s. 116), Meditace objetím (s. 118), Odzbrojení jedné ze stran (s. 159), a má snad nejoblíbenější praktika (kterou jsem dosud nerealizovala) Líný den (s. 142).

„Vdechuji, usmívám se. Vydechuji, všechno pouštím.“

Za recenzi děkujeme Kristýně Maulenové z časopisu Agora, portálu studentů a absolventů oboru psychologie

Mohlo by vás zajímat:

Štěstí

Více informací o knize