Když pozitivní myšlení nefunguje
Co se stane, když se úspěšná motivační řečnice, mentorka a autorka knih o osobním rozvoji ocitne v depresi? Přesně o tom je kniha Gabrielle Bernstein Šťastné dny.
Gabrielle Bernstein ve své nejnovější knize popisuje psychický propad, který ji potkal, když porodila. Její příběh se dotýká tématu závislosti, jíž si prošla jako mladá dívka, ale sahá ještě mnohem dál do minulosti: Gabby nás vede až do svého dětství – do chvíle, kdy byla jako malá holčička zneužitá.
Na tuto dlouhá léta vytěsněnou traumatickou událost si vzpomněla při terapii, v rámci níž se snažila vyrovnat se svými psychickými obtížemi – sklonem k závislostem, neustálým pocitem ohrožení, úzkostmi, neklidem, nevysvětlitelnou únavou, odpojeností od vlastních pocitů či neschopností otevřít se a důvěřovat druhému. Problémy, které autorka původně považovala za své osobnostní rysy, se ukázaly být pouze příznaky posttraumatické stresové poruchy.
Gabrielle Bernstein upřímně a otevřeně popisuje svůj pocit selhání, který se dostavil, když zjistila, že jí nezbývá než své potíže řešit pomocí antidepresiv. „Přistihla jsem se, že se snažím své rozhodnutí obhajovat, protože se stydím, že jsem situaci nezvládla pomocí duchovních technik a holistického životního stylu. A pak jsem se styděla za to, že nedokážu zvládnout svůj stud,“ píše. Medikace jí ale pomohla získat pocit bezpečí, díky němuž byla schopná postoupit v terapii a nakonec skutečně dosáhnout vnitřního klidu.
Jak se to stalo, si můžete přečíst ve Šťastných dnech. Vedle velmi osobního příběhu autorky, který vás možná překvapí tím, jak se podobá vašemu vlastnímu, v knize najdete i mnoho praktických tipů na zklidňující techniky či méně známé terapeutické přístupy jako jsou EFT, Somatic Experiencing či terapie vnitřních rodinných systémů.
K těm, kteří se s příběhem Gabby Bernstein hluboce ztotožnili patří i Chef Kamu – influencerka Kamila Chadim. „Při čtení Šťastných dní jsem mívala pocit, jako by Gabrielle nevyprávěla svůj, ale můj osobní příběh…“ říká. Její důvody najdete v předmluvě, jíž napsala k českému vydání knihy.
Knihu Šťastné dny seženete ve všech dobrých knihkupectvích anebo přímo na našem eshopu.
Slovo překladatelky Kateřiny Bodnárové
Přiznám se, že knížku „Šťastné dny“ od Gabrielle Bernstein jsem zpočátku vnímala s určitým odstupem, možná i s předsudky. Nejsou mi totiž moc blízké takové ty typicky americké „návody na život“, tak pozitivní, prosté a jednoduché, se stovkami tisíc nadšených čtenářů. Nechovám velkou důvěru k bestsellerovým příručkám, které mění lidem životy. Nevěřím, že štěstí lze dosáhnout jednoduše dodržováním nějakého tutoriálu. A přesně takhle na mě „Šťastné dny“ působily.
Spletla jsem se. Jakmile jsem se do knížky pustila, zjistila jsem, že autorčina cesta za „šťastnými dny“ byla naopak hodně trnitá. S napětím jsem sledovala, jak se Gabby snaží vyškrábat z dusivé temnoty a nesvobody ke světlu, jak namáhavě klopýtá, jak se i přes tvrdě vydřené pokroky někdy propadá zpět a v jedné fázi je dokonce nucená pokorně uznat porážku a kapitulovat…
Samozřejmě, že různé návody, rady a cvičení najdeme v knížce také. Dočteme se i o některých poměrně nových metodách, technikách a terapiích, které v našem prostředí ještě nejsou příliš známé. Autorka se s námi velkoryse dělí o všechno, co jí na jejím putování za štěstím nejvíc pomohlo. Mně osobně ale připadá nejvíc inspirující její poctivost a otevřenost a taky urputnost, díky níž to nikdy nevzdala a pokračuje stále dál na své vlastní nevyšlapané cestě. Vždyť přece cesta je cíl…
Ukázka z knihy Šťastné dny
Sedím na zadním sedadle našeho auta vedle svého čtyřměsíčního syna a můj manžel nás veze na brunch ke svým rodičům. Dívám se z okna, zadržuji dech a po tvářích mi pomalu stékají slzy. Šeptám potichoučku, aby mě můj manžel neslyšel: „Chci umřít.“
Trpím a bojím se to přiznat. Už víc než měsíc mám každý den panickou ataku, v noci nemůžu spát, trpím agorafobií a těžkou depresí. Zkoušela jsem snad všechno ze svého arzenálu duchovních nástrojů, každý den jsem se modlila na kolenou, chodila na terapii, meditovala a polykala snad všechny bylinky na spaní, které jsou dovolené při kojení. Zoufale chci vyřešit problém, který si nejsem ochotná připustit.
Když přijedeme k rodičům mého manžela, sednu si v kuchyni se svou švagrovou Meredith a rozpláču se. Moje tchyně mě přijde poplácat po zádech. „To je v pořádku, drahoušku, všechny čerstvé maminky trpí úzkostí,“ říká. Vím, že se mi snaží pomoct, a mám ji za to ráda, ale tahle úzkost není jen taková ta běžná nejistota čerstvých maminek. Je to nejnáročnější období mého života a trvá už týdny. Týdny, kdy se z posledních sil snažím přežít. Měsíce jsem nespala. Celé dny jsem proplakala u kojení a prožívala čirou hrůzu.
O týden později jsme s mužem a synem na Manhattanu. Čeká mě přednáška. V noci nespím ani minutu. Přesouvám se z pohovky na postel, pak do patra a zpátky na pohovku. Převracím se a počítám minuty.
Hodinky jsou můj nejhorší nepřítel. Asi tak v šest ráno začíná skrz žaluzie prosvítat slunce. Ležím na podlaze v obýváku a tečou mi slzy. Jsem úplně zničená.
Popadnu telefon a posílám e-mail organizátorovi akce: „Moc mě mrzí, že to musím udělat, ale bohužel trpím nespavostí a úzkostí. Nevím, co se se mnou děje, ale celou noc jsem nespala. Tohle jsem za celých 15 let, co přednáším, nikdy neudělala, ale dnes bohužel musím svou přednášku zrušit.“ Stisknu odeslat. A pak mě zaplaví stud a pocity viny. Necítím úlevu; cítím se jako odpad.
Pak posílám textovku své terapeutce. Jako každý den. „Omlouvám se, že vás zase otravuju takhle brzo ráno. Už nevím, co mám dělat. Nespala jsem celé týdny a dneska ráno jsem zrušila přednášku. Zavolejte mi, až budete moct.“
Je půl osmé a můj syn se rozpláče. Jdu ho do ložnice přebalit a dát mu najíst. Manžel se na mě smutně dívá. Trápí ho, čím procházím, a má strach, že to nemá řešení. Krmím syna a přitom vzlykám. Pak svému muži říkám: „Zrušila jsem tu přednášku. Nejsem k ničemu a nevím, proč vůbec žiju.“
Dokojím a zazvoní mi telefon. Je to moje terapeutka. „Musíme si promluvit,“ říká. „Prosím, zavolejte i Zacha.“ Dám telefon na hlasitý odposlech a manžel si sedá vedle mě, abychom oba slyšeli, co chce terapeutka říct. „Gabby, vaše nástroje už nefungují. Jsem přesvědčená, že trpíte poporodní depresí a úzkostí. Navrhuji, abyste si promluvila s psychiatrem a nechala si předepsat medikaci. Tohle je biochemický problém a ten sama nevyřešíte.“ Celé měsíce jsem z téhle diagnózy měla strach, ale teď, když to řekla nahlas, cítím z nějakého důvodu úlevu. Nadechnu se a souhlasím.
Někdy je podobná vnější intervence nutná k tomu, abychom si dokázali opravdu připustit, co se děje.
Když jsem se později setkala s psychiatričkou, specializovanou na období po porodu, okamžitě stanovila diagnózu a napsala mi léky. To pro mě bylo něco nového. Vždycky jsem brala maximálně homeopatika. Za celý život mi nikdo nevypsal recept. Až doteď.
O pár dní později jsem se zkontaktovala se svými přáteli, akupunkturisty a léčiteli, kteří mi dosud pomáhali. Přiznala jsem jim, že můj stav je vážný, a řekla jim svoji diagnózu. „Beru antidepresiva. Nemějte starosti, je to hodně nízká dávka. Snad se jich brzy zbavím.“ Přistihla jsem se, že se snažím své rozhodnutí obhajovat, protože se stydím, že jsem situaci nezvládla pomocí duchovních technik a holistického životního stylu. A pak jsem se styděla za to, že nedokážu zvládnout svůj stud.
Nejdůležitější, co mi má psychiatrička řekla, bylo: „Gabby, už jste udělala hodně, abyste se uzdravila z traumatu, věnovala jste se duchovní praxi a odvedla spoustu terapeutické práce. S léky teď získáte větší jistotu, a to vám umožní postoupit v terapii ještě hlouběji. Bude to pro vás požehnání.“ Držela jsem se jejích slov. Rozhodla jsem se, že využiju medikaci jako nástroj, který mi pomůže zbavit se strachu a dostat se tak v terapeutické práci hlouběji. Nehodlala jsem jen brát pilulky a otupovat si mysl. Chtěla jsem jít dál a využít svůj nově nabytý pocit bezpečí k transformaci vzpomínek, jimž jsem se tak bála čelit.
Přestože jsem s medikací začínala cítit úlevu, pocit studu ve mně přetrvával. Styděla jsem se sdílet svou poporodní zkušenost s jinými maminkami, protože jsem byla v hloubi duše přesvědčená, že jsem selhala. Každý říká, že si s malým miminkem užívá ty nejlepší chvíle v životě. Pro mě to byly chvíle nejděsivější. Styděla jsem se, když jsem mluvila o svých lécích s přáteli ze spirituálních kruhů, protože jsem se nedokázala uzdravit sama prostřednictvím duchovní praxe nebo přírodních prostředků. Někteří z mých kolegů řečníků a autorů při svých přednáškách a ve svých knihách antidepresiva haněli. Měla jsem z toho dojem, že medikace je přes čáru, zvlášť u duchovního učitele.
Nejvíc jsem se styděla za to, že jsem po víc než deset let, kdy jsem působila jako učitelka, k tomu stigmatu nechtěně přispívala také. Stávala jsem na pódiích a odpovídala na otázky týkající se duševních nemocí způsoby, s nimiž už teď nejsem v souladu. Laskavě a se soucitem jsem říkala věci typu: „Tohle dechové cvičení vám pomůže zvládnut úzkost.“ nebo „Víc meditujte a deprese vás opustí.“ Sice stále z celého srdce věřím, že meditace je řešení, ale tenkrát jsem si neuvědomovala, že podobná doporučení někomu, kdo trpí vážnými duševními problémy, přinejmenším neprospějí. Nechápala jsem, jak trauma ovlivňuje mozek, nebo jaké to je mít nějaký problém biochemického typu, který si žádá podporu medikace.
Anotace
Kdybyste se dokázali zbavit strachu, kým byste se mohli stát? Jaké by to bylo, probouzet se každé ráno bez pocitu úzkosti? Nelitovat minulosti a nebát se budoucnosti? Žít šťastný, klidný a spokojený život?
V knížce Šťastné dny najdete návod, jak na to. Oblíbená autorka seberozvojové literatury a motivační řečnice Gabrielle Bernstein jej vepsala mezi řádky pozoruhodně otevřeného a upřímného příběhu, ve kterém vypráví o své vlastní cestě k uzdravení z traumatu. Její příběh začíná bolestné pouti za štěstím a ukazuje čtenářům cestu ven z traumatu a strachu ke svobodě a lásce.
Dozvíte se:
– proč se většině lidí nedaří vysvobodit z nevhodných vzorců chování,
– proč často sami sobě škodíme,
– jak nastartovat proces hluboké vnitřní transformace,
– jak se vypořádat se svými strachy a traumaty,
– jak dosáhnout klidu a opravdového štěstí pomoci devíti účinných technik.
