Toko-pa Turner

její jméno je maorského původu, dostala jej od rodičů, dle sbírky poezie, označuje toho, kdo je rodičem mlhy

sama sebe označuje za průvodkyní sněním, velvyslance tmy, hledá a tvoří mosty mezi světy, na cestě k obnovení plnosti ve světě, který trpí iluzí odcizení

vychází z tradice súfismu, učení C. G. Junga a práce se sny

je Kanaďanka s židovsko-polskými kořeny

v roce 2017 vydala jedinečnou knihu Belonging (česky Přináležení, vyšlo v nakladatelství Alferia).

web: www.toko-pa.com

Uvědomění, že v nitru každého člověka, je patrně ukrytá inteligence, či moudrost, která jej vede k plnosti, je nádherná a zásadní.

Vnímám, že tato moudrost nemůže být zcela ztracena, ale spíš zapomenuta, potlačována nebo ignorována. Líbí se mi také představa, že tato moudrost je skutečně prastará, dost možná věčná.

Jakoby byla svázána s obnovou inteligence přírody a její povaha byla spíše érotická (propojující a rozpouštějící), spíše než racionální, lineární a logicky propočitatelná.

Jakoby kořeny této moudrosti, byly zapuštěny hluboko v zemi a její koruna sahala k nebesům.

Z vaší knihy jsem podobné propojení vnímala, mohla byste říci něco o své osobní cestě, genezi objevování a vyživování téhle moudrosti ve vašem životě?

Většina stěžejních momentů v mém životě, byla započata snem.

Stejně tak tomu bylo i když jsem pracovala jako stážistka v Jungově nadaci v Ontariu. Ve snu, který ke mně přišel, byl hluboký les, v němž byla pohřbena čarodějnice, kterou všichni považovali za dávno mrtvou. Mužští Jungiáni, které jsem znala z běžného života, na místě jejího hrobu stavěli jakési pódium. To čarodějnici tak rozzlobilo, že povstala ze země a v mocné zlosti zničila všechno a všechny ve svém dosahu. Ten sen byl velmi násilný a krvavý, což hluboce otřáslo mým nitrem. Dlouho jsem nerozuměla tomu, co má sen znamenat, ale energie kterou jsem dosud soustředila na studium psýché v akademickém settingu, jakoby mi náhle unikala, podobně, jako když se vypouští prasklý balonek.

Došla jsem k pochopení, že zde bylo něco prastarého, feminního, na čem byla postavena akademická půda. A to – nebo lépe ,,ona” měla obrovskou zlost. Čarodějnice byla archetypem magie feminního. Jde o sílu, obsaženou v ženách i mužích, která pochází ze spojení s našimi těly, přírodou a duší světa (anima mundi).

Po staletí byla zesměšňována, dávána všanc a vytlačována z kolektivní paměti. Po tomto dlouhém tahu, zamířeném proti její moci, byla v rámci naší kultury, považována za mrtvou. Ale stále dlí pod zemí a má zlost, která by dokázala zničit život tak, jak jej známe.

Po tomto snu jsem si uvědomila, že jsem byla nevědomím vyzvána k tomu, abych sloužila jiné autoritě, než té, ke které jsem se dosud oddávala.

Byla to výzva najít svůj vlastní rytmus a jazyk, skrze něž lze proniknout do vnitřní krajiny. A potřebovala jsem navázat přímý vztah se svými sny.

Můžu říct, že i o dekády později se stále cítím být někým jako učednicí této síly, působící zpoza prahu.

Každý den, je příležitostí, naslouchat její moudrosti, hýbat se životem, dle jejích skrytých rytmů, sledovat její cykly a rozechvívat symbolickou platformu, která na této síle byla postavena.

Ve své knize Přináležení, jste popsala princip odcizení, které může být zhojeno skrze  obrácení pozornosti a energie zpět do nitra.

Řeč je o energii, jež se nezřídkakdy projevuje velmi podivně, právě skrze sny, nezvané pocity a emoce, projekce anebo postupně, či dramaticky se otevírající stínové pole.

Co vám osobně pomohlo důvěřovat této formě vnitřního průvodcovství?

Mohlo by vás zajímat:

Přináležení

Více informací o knize

Utekla jsem z domu a dalo by se říci, že jsem se ve 14 letech stala prakticky sirotkem. V den kdy jsem pocítila, že se musím sama konfrontovat se systémem, jsem si také začala psát deník.

Psala jsem si své sny, které jsem nebyla s to rozluštit, ale vnímala jsem v nich jasně moudrost, kterou mi nemohli zprostředkovat dospělí kolem, kteří se o mě toto času starali.

Snový jazyk pro mne byl nepochopitelný, ale jasně jsem si uvědomovala synchronicity v podobě obrazů, slov a lidí, kteří se objevovali v mém bdělém životě, a kteří měli jasnou spojnici s mými sny.

Už tehdy bylo zřejmé, že zde probíhá nějaký dialog mezi viděným a neviditelným. A čím víc jsem tato vodítka sledovala, tím silnější jsem se ve svém nitru cítila.

Stalo se tak, že zkušenosti z ranku magického se rázem proměnily v moji všednodennost a v momentě, kdy odcházely nebo byly rozptýlené, jsem se zcela zřejmě cítila dezorientovaná a vykořeněná.

Když jsem odmaturovala, vnímala jsem, že se v mém životě něco stabilizovalo, avšak ve stejné době se také objevily těžké a strašidelné sny.

Ve vzpomínkách na tohle období chápu, jaké mají asi pocity drogově závislí, v kontaktu se svojí substancí.

Procházela jsem skrze skličující propasti, území, na jejichž půdě se děly násilné a perverzní scény, které svědčily o tom, jak jsem sama byla násilná nebo odmítavá směrem k vlastnímu srdci.

Namísto toho, abych před těmito výjevy uhýbala, jsem se snažila o to, být k ním soucitná, vítat je jako hosty.

A když se mi to povedlo, byla jsem obdarována jedním z těch vzácných a numinózních snů, které jsou skutečnou poctou mystériu a moudrosti, která je obsažena uvnitř.

Čím hlouběji jsem se nořila do své temnoty, tím bohatším se můj život stával. A to je nyní také centrálním étosem mé práce se sny.

V každý moment, který je zároveň příležitostí, vcházíme v soulad s tajemstvím.

A myslím že jen tehdy, když si dovolíme bojovat s pocitem ohrožení běžných pořádků, nacházíme  možnost porozumět jazyku, hovořícím o hlubším smyslu života jako takového.

A vlastně více, než jen to, vcházíme zde v kontakt s naléhavostí doby, ve které všichni žijeme.

Sama si velmi zakládám na tom, že právě doména symbolu, může sloužit jako zásadní přemostění, mezi mnoha rovinami vnitřních a takzvaně vnějších světů, které jsou navzájem propojeny v jedinečnou síť života.

Jung svého času hovořil o mystické participaci (participation mystique).

Musím říct, že se mě osobně hluboce dotklo Vaše vyjádření základní lidské pochyby a zároveň i vděčnosti, směrem ke klasické škole analýzy snů a symbolů, v rámci hlubinné psychologie, která ale nemůže popřít své kořeny v rámci moderního, spíše patriarchálně orientovaného, židovsko-křesťanského narativu.

Ve své knize definujete snovou krajinu jako ,,pole archetypální matky.” Té, od níž se nelze oddělit, stejně jako od zmíněné érotické kvality duše, která míří k propojení rozděleného.

Mohla byste prosím přiblížit co myslíte, tímto ,,archetypálně feminním”? Jde o klíčovou potenci na cestě k celistvosti – bez ohledu na to, zda je na ní žena, anebo muž? Co je důležité neopomenout?

Je zde oživující síla, na pozadí veškerého života.

Bývá nazývána různými jmény – symbolická dimenze, anima mundi (duše světa), přírodní posvátno.

Není až tak podstatné, jak ji nazveme, jsme zkrátka součástí ekosystému, jenž je vybaven živoucí inteligencí, která inklinuje k rozkvětu, v rámci celku.

Přirozenost, o které mluvím, k nám promlouvá skrze vize, instinkty, pocity nebo právě sny. Tohle je ta érotická kvalita k níž se obracíme úplně stejně, jako se rostliny otáčejí za sluncem. Nutí nás růst směrem k přináležení pravé podstatě.

Když reagujeme na volání našeho těla nebo opravdové touhy srdce, dá se říci, že jsme z nitra pohybováni rytmem přírody.

Stáváme se správci jejích způsobů, vcházíme v kontakt s podhoubím, které plní svoji službu v zájmu celku.

Je důležité neopomenout, že naše vlastní, zcela osobní blaho, je neodmyslitelnou součástí této rovnováhy. Mnoho z nás přeskočí toto klíčové pochopení, ve snaze spasit svět, aniž bychom si dostatečně zvědomili, že tento svět je v nás již obsažen, na úrovni mikrokosmu.

A dokud se nenaučíme úctě směrem k vlastním pocitům i širší citlivosti, která komunikuje skrze naše těla nebo sny, uniká nám hlubší smysl.

Inspiruje mě taoistické vyjádření tance polarit (jin a jang), mezi nimiž existuje neodmyslitelná vzájemnost. Věc velmi rezonuje s tantrickou perspektivou, ve které jde o základní vztah věčně neměnného vědomí (šiva), s věčně proměnnou energií (šakti).

Moc se mi líbí idea, kterou vyjadřujete ve své knize, podle které není obrat k sobě vždy aktem čirého sobectví, protože pokud je činěn s upřímností, zasévá zároveň hluboký smysl, i v společensko-kulturním poli  a z tantrického hlediska, dokonce i v kosmickém rozměru existence.

V konsensuální realitě často docházíme k iluzivnímu přesvědčení, že k tomu, abychom zapadli, je třeba být dokonalí, anebo alespoň normální, příliš nevybočovat a tudíž omezovat, anebo potlačovat vše, co nás od konvencí odlišuje.

Tohle téma si uvědomuji hodně v poli ženství, které jakoby podrobilo svoji přirozenost programům linearity a kontroly, které by snad měly zaručit všestranné přijetí a klid.

Mám pocit, že s tím souvisí i bazální pocity viny, vyrůstající ze situace, kdy lidé odpovídají na volání toho, co nezapadá do předdefinovaných tvarů.

Mluvím o lidech, kteří přicházejí a referují o setkáních s nezvanými hosty, v podobě archetypálních sil ve snech, či meditačních ponorech.

Jsou to ženy a muži, konfrontovaní ve svých běžných životech, nekonvenčními symboly v podobě ambivalentních bohyň typu Kálí, Durga, Ianna, hadí bohyně, draci, lesní duchové, bytosti pomezí, či divoká zvířata. Jsou fascinovaní a mají často také strach.

Máte nějaké doporučení, jak tyto nezvané hosty patřičně uctít a jak přijmout jejich dary tak, aby se pocity viny, či nepatřičnosti, mohly postupně přeměnit v dotek smyslu?

Ano, tohle je důležité, protože perfekcionismus, je v konceptu duchovního naplnění vlastně přesným opakem přirozenosti.

Dokonalost přírody, spočívá v dynamické rovnováze mezi silami expanze a kontrakce, pozbývání a růstu, smrti a znovuzrození. Tenhle cyklický proces, je vlastní i psychické doméně.

Ve snu mi byl jednou představen obraz mnicha, který s velmi pozornou oddaností, pracoval v zahradě. Když jsem se vnořila do snového prožitku, byla jsem schopna uvidět to, že zahrada měla tvar spirály.

Když jsme oddaní procesu individuace, jsme přesně jako tenhle mnich – někde na pomezí mezi známým a neznámým a jejich vztahem.

Dostat těžký, anebo rozporný sen, vnímám v podstatě jako znamení dobré přizpůsobivosti, v tom smyslu, že jsme dostatečně blízko vlastnímu nevědomí, které nás již neovládá plně zpoza stínu, ale svými, často příkrými způsoby, ukazuje, že jsme připraveni na to, konkrétní témata uzdravit.

A cesta zhojení začíná tím, že tato témata pozveme do světla vědomí.

Přestože se někdy může zdát, že se stále vracíme na jedno a totéž místo, růst nikdy není statický.

Pokud pozorně prozkoumáme detaily v rámci opakujícího se vzorce, jsme obvykle schopní spatřit i cesty, kterými se vyvíjel náš pohled na věc.

Netočíme se v kruzích, ale pohybujeme se po neustále se rozšiřující spirále.

Rezonuje se mnou jednoduché pochopení, že pokud se snažím dobrat celku, musím vzít do hry všechny jeho součásti.

Mám pocit, že v postmoderní jógové komunitě se poměrně rozšířila mantra: ,,positive vibes only” (jen dobré vibrace).

Ta by sama o sobě nebyla ničím patologickým, když by byla pochopena v širším kontextu.

Tedy, ne jako odmítání, znehodnocování nebo potlačování všeho nepříjemného, co ale může zároveň posloužit jako důležité vodítko na cestě k integritě.

V knížce Přináležení, citujete Jamese Hillmana, když hovoří o nevinnosti, jako o nedostatku kontaktu s temnou stranou života. Někteří tenhle kontakt nazývají temnou nocí duše, sestupem do podsvětí nebo také Chirónskou

 inteligencí.

Mohla byste prosím říci něco o základní povaze této temné a přece rozšiřující síly života?

Jung řekl: Člověk se nestane osvíceným tím, že si bude představovat bytosti světla, ale tím, že učiní temnotu vědomou.

Vskutku, není zde žádné definované množství pozitivního smýšlení, které by mohlo zaručit, že vaši vnitřní démoni zmizí. Ve skutečnosti, může tlak na bezvýhradní pozitivismus, způsobovat spíše to, že jsou tito démoni zatlačeni do nevědomí, kde rostou na síle a odkud čerpají svoji moc.

Odsud jsou promítání ven na druhé, anebo hledají své symbolické vyjádření. Pokud nejsou rozpoznáni a uznáni, často tak činí velmi destruktivní cestou, a v době, kdy bychom to nejméně čekali.

Život bez stínu neexistuje.

Být na cestě spirituálního hledání neznamená vyhýbat se nepříjemným emocím, pocitům nebo vnitřním obrazům, ale spíše se naučit, uvítat je spolu se  zablokovanou silou, kterou vyjadřují.

Daná schopnost se přirozeně rozvíjí v čase, základem ale zůstává, dovolit si být zvědavý a ochotný i v situacích a zkušenostech, které jsou z podstaty náročné.

Pokud začneme u toho, že všechny obtíže nebo sny v sobě mají nějakou hodnotu, vytváříme potřebnou rozlišovací mezeru mezi událostí a nevědomou reakcí na ni.

A v této úzké trhlině, je pak prostor pro celou magii přeměny.

Přízraky které nás straší se takto mohou stát zásadními spojenci,

Rozhovor je součástí připravované knihy Polibek kobry, která vyjde na jaře 2021 v nakladatelství Alferia. Autorka je Barbora Hu.