Recenze: James Hollis – Uvědomělý život

Recenze: James Hollis – Uvědomělý život

Útlá knížka s levitujícími klíči na obálce a nekonečným názvem Uvědomělý život, Průvodce lepším poznáním sebe samého a smyslu svého života, 21 klíčů k přehodnocení a růstu nabízí pomoc při hledání cesty k lepším zítřkům a celkovému vnitřnímu růstu. Vzhledem k několika předchozím zkušenostem s knihami věnujícími se osobnímu rozvoji jsem očekávala, že 21 klíčů bude jednoduchý text s prostými návody, jak vést uvědomělý život, po jehož přečtení by se ze čtenáře bez většího úsilí stal úplně jiný člověk – dokonalý, vyrovnaný a uvědomělý.

Ale tak to nefunguje a James Hollis to dobře ví. Jungiánský analytik a výkonný ředitel institutu Jung Society of Washington, D.C. vydal již 14 knih zabývajících se druhou půlkou života a rolí jednotlivce ve světě. V knize Uvědomělý životnabízí Hollis čtenáři pomocnou ruku s klíči, které by nám mohly usnadnit odemykání dveří vedoucích k uvědomělejšímu životu a k lepšímu poznání sebe samého a smyslu svého života.

Autor v předmluvě uvádí, že občas potřebujeme nahlédnout do nějakého soupisu, jindy je potřeba, aby nás někdo nakopnul. Musím konstatovat, že v některých okamžicích jsem „nakopávání“ téměř fyzicky vnímala a při čtení textu jsem si několikrát vzpomněla na dílo jiného amerického autora Larryho Wingeta a jeho knihu Lidé jsou idioti a já to mohu dokázat, který zvolil podobně „nakopávací“ cestu.

Každý z klíčů mi přinesl nové informace, některé mne oslovily více, jiné méně, ale byly to podněty, nad kterými jsem se musela zamyslet. Pro lepší představu jsem vybrala ukázku z části textu klíče číslo 2 – Je načase dospět, kde autor uvádí:

V tradičních společnostech, které se ze všech sil snažily udržet na této vířící planetě, přestát nápor živlů, drsné podmínky a nepřátelské vlivy všeho druhu, bylo dospění otázkou přežití. Kmen si nemohl dovolit, aby sestával ze zahálčivých dětí. A tak se v každé civilizaci, bez zásahu jakékoli centrální komise, která by všem zúčastněným rozesílala vytištěné pokyny, utvořil přechodový rituál, který zajišťoval proměnu dětské naivity a závislosti v dospělost, jež dokáže obětovat pohodlí a nečinnost ve prospěch společných zájmů. (Str. 19).

Když se podíváme na současnou společnost, zjistíme, že tyto přechodové rituály chybí. Místo toho, abychom mladé vybavili vnitřní silou a prostředky k přežití, učíme je pracovat s počítači. Dovolujeme dětem setrvávat v náručí naší ochranitelské kultury, pročež je mezi námi pouze velice málo zasvěcených, individualizovaných a samostatných lidí dospělého myšlení. Samotné stárnutí to nezařídí, přijímání náročných životních rolí to také nezařídí. Co je tím šémem, který člověka posune od naříkavé, obviňující a závislé mentality k psychospirituální samostatnosti? Co naši kulturu vystihuje lépe než ukřičené, mečivé volání po okamžitém uspokojení, útěk před zodpovědností a neschopnost snášet pnutí protikladů namísto pevného uchopení života i s jeho mnohoznačností a povznesení se nad touhu po urychleném vyjasnění jeho dvojsmyslů? (Str. 21).

Druhá ukázka je z desátého klíče s názvem Jaký dar upíráte světu?, ve kterém autor pranýřuje jeden z fenoménů současnosti a prezentuje svou poměrně drsnou selfíčkářskou teorii. Představíme-li si všechny možné sociální sítě plné neuvěřitelného množství vystajlovaných selfíček, které ukazují světu (často falešně) báječný život selfíčkáře, tak si uvědomíme, že něco na tom jeho tvrzení je:

Vzestup éry Facebooku, „selfíčková“ mánie, nepřeberné množství blogů, to vše ukazuje na naši zoufalou potřebu být oceňováni, viděni a přijímáni.

…

Posedlost selfie je založená na touze nechat se vidět v nějakém kontextu – s celebritou nebo třeba historickou památkou. Mnoho z těch snímků je ve skutečnosti kompenzace za to, že dotyční necítí svou vnitřní hodnotu. (Str. 67).

Uvedené ukázky dokládají, že se jedná o texty jdoucí do hloubky, téměř filozofické rozbory a knížka se proto nedá přečíst „na jeden zátah“. Autor sám doporučuje, aby se nečetla více než jedna kapitola denně, čtenář by se měl nad ní zamyslet, nechat si čas na to, aby si informace zažil a zpracoval.

V knize jsem nalezla velké množství pozoruhodných myšlenek, na druhou stranu ale i tvrzení a úvahy, které šly mimo mě, protože přece jenom teorie amerického spisovatele byly místy pro běžného člověka žijícího v našem prostředí poněkud přehnané. Ale to souvisí s tím, že každý máme nějakou úroveň vnímání, jiné zkušenosti a prožitky a co je pro někoho normální a přirozené, může na někoho jiného působit úplně jinak. Knihu bych proto doporučila čtenářům pokročilejším v oblasti osobního rozvoje, pro někoho touto disciplínou nepolíbeného by to bylo asi příliš velké sousto.

Jolana Hlušičková pro portál VašeLiteratura.cz