Půda, duše, společnost: nová svatá trojice
„Žijeme v dobrotivém vesmíru. Nejlaskavější je půda.“ To jsou slova mírového a ekologického aktivisty a bývalého džinistického mnicha Satiše Kumára. Najdeme je v jeho knize Půda, duše, společnost. Cílem tohoto díla je zprostředkovat čtenáři představu možného uspořádání světa, které by stálo právě na těchto třech pilířích – tedy na respektu k planetě, práci na osobní harmonii a společné péči o lidské hodnoty.
Půda, duše a společnost je trojice ústředních prvků, které bychom podle Satiše Kumára měli mít na zřeteli při hledání nového, funkčnějšího přístupu k životu a společenskému uspořádání. On sám říká: „Trojice ‚půda, duše, společnost‘ vyjadřuje třemi slovy skutečnost, že jsme všichni spřízněni, propojeni a závisíme jeden na druhém. Oslavuje celistvost a jednotu života v jeho nepřeberných podobách.“ Půda, duše a společnost tedy tvoří jakousi novou svatou trojici pro naši dobu (a i tato je trojjediná). Jinými slovy: Svůj osud nemůžeme jednoduše oddělit od osudu naší planety ani od osudu společenství, v němž žijeme. Navzájem se totiž prolínáme a v konečném důsledku tvoříme jednotu. I proto bývá prospěšné věnovat pozornost vzájemné propojenosti těchto tří prvků a snažit se o to, aby vztahy mezi nimi byly souladné.
Satiš Kumár čtenáři přibližuje své vnímání dnešního světa, jeho potřeb i transformačního potenciálu – a to jak v oblasti společenského uspořádání, tak ve vztahu k přírodě. Nabízí alternativu k obvyklému způsobu vnímání těchto oblastí – nastiňuje nové paradigma, v jehož rámci jsou principy konkurence, růstu a moci, nahrazeny spoluprací, udržitelností a respektem. Své úvahy přitom opírá o zdroje, k nimiž patří Bhagavadgíta, dílo bengálského básníka Rabíndranátha Thákura, práci západního ekonoma E.F. Schumachera či myšlenky Mahátmy Gándhího. Právě od něj si ostatně vypůjčuje již legendární větu, kterou nás vyzývá, abychom do skládačky nové svaté trojice doplnili k půdě a společnosti i třetí dílek: sebe samé.
Ta výzva zní: „Buďme sami tou změnou, kterou si přejeme vidět ve světě.“
Sám Satiš pak dodává: „Prvním krokem k mírumilovnému světu je osvobodit se od veškerých strachů a rozvinout mír v sobě.“ Protože: „Svět je takový, jací jsme my sami a jaký ho vidíme.“ Svět, jehož vizi nám Satiš Kumár předkládá v Půdě, duši, společnosti je laskavý a udržitelný. Ze Satišových slov přitom čiší pozoruhodný klid a jakási obyčejná, civilní důvěra v to, že svět, který popisuje, je možný. A že rozhodně stojí za to na něm pracovat. Zvláštní důraz přitom v této knize, stejně jako ve svém životě, klade na vzdělání. V této oblasti navrhuje opustit starou svatou trojici (čtení, psaní a počítání) a pozornost soustředit na trojici novou: hlava, srdce a ruce. Tady jsou jeho důvody:
„Nepotřebujeme nic menšího než revoluci ve vzdělávání. ‚Čtení, psaní a počítání‘ musíme vyměnit za ‚hlavu, srdce a ruce‘. Vlastně se nejedná o nic složitého, chce to pouze změnit postoj. Až se nám podaří zavést skutečně komplexní, všezahrnující a celostní vzdělávání, vykročíme směrem ke zdravé společnosti. Zacílením na rozvoj hlavy, srdce i rukou se vydáme vstříc blahobytu jednotlivců, skupin, národů i planety Země.
Důraz na čtení, psaní a počítání nás dovedl k soutěživé, zištné a sebestředné kultuře, kdežto hlava, srdce a ruce položí základy společnosti, která je pospolitější, ekologičtější a umí spolupracovat, protože zmíněné principy posilují vztahy.“
Knihu Půda, duše, společnost seženete ve všech dobrých knihkupectvích anebo přímo na našem eshopu.
Satiš Kumár (87) se narodil v roce 1936 v Indii. Když mu bylo devět let vstoupil do řádu džinistických mnichů, později se stal stoupencem Mahátmy Gándhího. V roce 1962 se vydal na třináct tisíc kilometrů dlouhou mírovou pouť po světě. Od roku 1973 až dodnes žije v Anglii. Je tedy člověkem nanejvýš povolaným k tomu, aby Západu objasnil východní moudrost.
Půda, duše, společnost — pár vět překladatele Vojtěcha Ettlera
Málokdo hovoří tak od srdce jako Satiš Kumár. Proto když jsem měl už podruhé tu čest překládat jeho knihu (první byla Krása jednoduchosti, Alferia, 2021), zaléval mě zvláštní pocit, jako by autor promlouval ke mně osobně. Naprosto přirozeně jsem se nořil do jeho myšlenek při vlastním rozjímání a zase a znovu se nechal občerstvovat jeho bezelstnou moudrostí, která západní společnosti tolik chybí. A protože je Satiš svým původem a působením rozkročen mezi světy Východu i Západu, patří k těm nejpovolanějším, kteří na to mohou upozorňovat.
Jeho sdělení ve zkratce zní: berme v osobním i společenském životě ohled na to, jak naše činy dopadají na přírodu, na naše nitro i na lidstvo jako celek, a ani jednu složku neopomíjejme. Všechno začíná od kořenů, a proto bychom měli věnovat zvláštní pozornost vzdělání našich dětí. Posíláme je do škol, kde se učí „jen“ psát, číst a počítat, nebo jim dáváme prostor rozvinout hlavu, srdce i ruce?
Přestože leckdo může autorovy myšlenky odbýt jako naivní a neproveditelné, přimlouval bych se za větší otevřenost. Satiš nám totiž nabízí příležitost utkat se s vlastními předsudky a poupravit si názor na to, co je možné, a nadto nanejvýš žádoucí. Kdo vyrůstal jako džinistický mnich, prošel celý svět při pěší pouti za mír a založil mimo jiné věhlasnou ekologickou akademii Schumacher College, ten si zaslouží dopřát sluchu.
V anglické předloze knihy uvádí každou kapitolu Satišova fotografie. Vřele čtenářům doporučuji využít možností internetu a alespoň přes obrazovku nahlédnout tomuto výjimečnému mysliteli do očí.
O potřebě souladu mezi učením a životem
(Ukázka z knihy Půda, duše, společnost)
Narodil jsem se do džinistické rodiny a v devíti letech jsem se stal džinistickým mnichem. Bylo to pro mě stejné, jako bych chodil do školy, ale tato škola se od těch běžných podstatně lišila. V této škole totiž neexistoval rozdíl mezi učením a životem. Vzdělání mnicha se nezaměřuje na to, aby složil zkoušky a našel si práci. Klade si za cíl osvobození duše. Než jsem se mohl učit o osvobození, musel jsem se naučit o zajetí. Musel jsem pochopit, od čeho se vlastně toužím osvobodit.
Můj mistr se jmenoval Tulsi a já mu říkal Gurudév. To znamená „božský učitel“. Nebyl to žádný obyčejný učitel, a tudíž ani já jsem se neměl stát obyčejným žákem, který prahne po vědění kvůli nějakým postranním úmyslům. Chtěl jsem se dozvědět, jak vyléčím svou duši.
Můj guru mi řekl: „Než se budeš učit filozofii, jazyky, literaturu nebo jakýkoli jiný předmět, musíš se naučit pokoře. Skrze pokoru získáš znalosti a díky znalostem se naučíš ještě větší pokoře.“
„Co je to pokora?“ zeptal jsem se ho.
„Pokora je naprosté odevzdání ega a odhození touhy přivlastnit si vědění jako pouhou věc. Pokora je naprostá oddanost tomu, co se učíš, stejně jako učiteli, který tě při učení provází. Takový závazek si žádá hlubokou obětavost a soustředění. Vyžaduje učení se nazpaměť a tříbení paměti.“
To byly vzletné ideje a já byl malý devítiletý kluk. Vzpomínám si, že mě to dočista zmátlo, ale guru mě uklidnil. „Prostě si ta slova ulož do mysli a prozatím se jimi netrap.“
„Co znamená sjednotit učení se životem?“ zeptal jsem se.
Guru mi začal vyprávět příběh ze slavného staroindického eposu Mahábhárata. Judhišthira byl nejstarší z pěti proslulých bratrů, kteří se nazývali Pánduovci. Jelikož se měl naučit sanskrt,učitel mu dal za úkol, aby si zapamatoval tři verše:
Satjam vada Mluv pravdu
Dharmam čara Jdi po správné cestě
Kródham má kuru Nepodléhej hněvu
„Máš čtyřiadvacet hodin, aby ses ty tři verše naučil,“ prohlásil učitel.
Nazítří ráno Judhišthira předstoupil před učitele. Ten na něj hned uhodil: „Naučil ses tři verše, které jsem ti včera zadal?“
„Pane, naučil jsem se první dva, ale třetí ne. Dal byste mi na to ještě jeden den? Budu se snažit ze všech sil,“ odpověděl Judhišthira.
„Ty jsi ale hloupý a líný kluk,“ odtušil učitel nazlobeně. Přesto žákovi na jeho úkol poskytl dalších čtyřiadvacet hodin.
Příštího dne Judhišthira plaše a zamlkle vstoupil do učitelovy komnaty. „Co je s tebou, Judhišthiro? Pojď sem. Naučil ses verše?“
„Pane, je mi to líto. Jde mi to pomalu. Pořád se ještě učím třetí verš,“ přiznal Judhišthira.
„Cože?! Tupějšího žáka, než jsi ty, jsem snad ještě nikdy neměl.“
A s těmi slovy udeřil Judhišthiru po hlavě.
„Pane, pane! Už vím. Už jsem se ho naučil. Třetí verš zní ‚kródham má kuru‘ – nepodléhej hněvu. Konečně už ho umím.“
Učitel se zarazil. „Jak to myslíš, že už ses ho naučil? Před chvílí jsi mi tvrdil, že ses ho ještě nenaučil, a teď ho umíš. Jak je to možné?“
„Pane, ačkoli jste se na mě rozzlobil, já jsem hněvu nepodlehl, a tak se zdá, že už jsem se ho naučil!“
Říkal jsem si, že v tomto případě byl chlapec dobrým žákem, ale učitel nebyl moc dobrým učitelem. Můj guru Tulsi naštěstí opravdu ztělesňoval jednotu teorie a praxe, a tak mě jeho vyprávění postrčilo správným směrem. Den za dnem jsem se učil o tom, co znamená dharma.
„Jakmile pochopíš smysl dharmy, pochopíš smysl života,“ pověděl mi guru Tulsi.
Naučil jsem se, že dharma znamená mnohem více, než se dá vyjádřit slovy. Je to, jako když se snažíte vystihnout tao – cokoli řeknete o dharmě, není dharma. Proto je nutné dharmu prožít a procítit až do morku kostí. Kdybych se ovšem musel spolehnout na slovní popis, řekl bych, že dharma představuje pravou povahu všech bytostí. Znamená to žít v souladu se svou podstatou a být skutečně sám sebou. A právě toto pravé já je potřeba odhalit. Kdo jsem? Proč tu jsem? A jak bych měl žít, aby to souznělo s mou duší?
Foto: Daniel Elkan (č. 1 a č. 2), Roy Riley (č. 3), Geoff Dalglish (č. 4), archiv Satiše Kumára (č.5).
ANOTACE
Satiš Kumár objasňuje Západu východní moudrost. V zásadě říká, že péče o životní prostředí (půda), snaha o osobní harmonii (duše) a prosazování lidských hodnot (společnost) představují tři nezbytné morální pilíře naší doby. Kniha Půda, duše, společnost dokládá, že celostní přístup k životu vychází ze starobylé filozofie indických tradic hinduismu, buddhismu a džinismu, které pro nás oživili Mahátma Gándhí a Rabíndranáth Thákur. Jejich myšlenky následně přenesl na Západ E. F. Schumacher ve své knize Malé je milé.
Abychom se zasadili o novou udržitelnou budoucnost, musíme provést reformu vzdělávání. Podstata této transformace by pak měla spočívat v tom, že opustíme starou základní trojici „čtení, psaní a počítání“ a budeme se soustředit na novou trojici „hlava, srdce a ruce“. Půda, duše, společnost je praktickým návodem na to, jak vytvořit prostor pro radikální a přitom laskavou proměnu našeho myšlení i způsobu života.
