Představujeme: Vyměň chemii za jídlo

Knížka o tom, jak jíst bez chemie a nezbankrotovat

Knížka levnější než antibiotika

83 snadných receptů

Ověřené na dětech

 

Julita Batorová si myslela, že její děti nedokáže nic úplně uzdravit a že se nikdy nezbaví alergií a častého užívání antibiotik. Ale ukázalo se, že stačí změnit stravu: jídlo může skutečně léčit!

Teď si sama peče chléb i krájí šťavnatá rajčata. Nezabere jí to až tak moc času, ani to moc nestojí. Zatímco všichni kolem zastávají názor, že „produktům jídlupodobným“ se nedá uniknout, Julita tento stereotyp boří. Vaří své rodině chutně a zdravě, a tím i zajišťuje nejlepší prevenci před rakovinou nebo cukrovkou.

O své zkušenosti se Julita dělí v této knížce. Vysvětluje, které produkty jsou bezpečné a kterých je lepší se vyvarovat. Sdílí recepty na nenákladná a zdravá jídla, která můžete uvařit z produktů dostupných v nejbližším obchodě. Teď hned se můžete vydat na cestu jezení bez chemie.

 

VŠEOBECNÉ RADY

Rodinné memoáry čili pár rad pro rodiče

Jakmile si osvojíme zásady zdravé výživy a rozhodneme se uvést do života nový výživový plán, je to u dětí ve věku od nuly do tří let mnohem snazší. Uvést do života stejné předsevzetí u dětí předškolního věku, o školním nemluvě, je již úkol nepoměrně pracnější. Jsou to totiž již osobnosti s rozvinutým názorem na mnoho věcí a dobře zabydlené na světě, jemuž leží na srdci spíš snaha vychovat poddajného spotřebitele než zdravého člověka. V tomto nepříznivém prostředí je naše dítě ze všech stran bombardováno reklamami vychvalujícími pseudozdravé potraviny, které mu mají zajistit odpovídající hladinu vápníku z homogenizovaného tvarohu, vitamínů z bonbónů či správný rozvoj díky margarínu. Ve školách jsou ponoukány, aby si ve školním bufetu nebo vendingovém automatu kupovaly ‚jídlo‘ znečištěné aditivy.

Zápal, s nímž se oddáme svému novému hobby zvanému zdravá výživa, budou tyto osobnosti brát jako týrání, šikanu, omezování svobody, tupost a dokonce i jako útlak v rodině. Lze očekávat dialogy podobné těm, jaké se odehrávaly u nás doma.

– No snad si nemyslíš, že si vezmu ten pitom.ý ekologický jogurt do školy? – obořila se na mne moje dcera.

– Proč ne? – ptám se.

– Protože vypadá jinak než ten normální! – prohlásí nekompromisně.

Ach, není to snadné. Je zapotřebí nemálo mazanosti a důvtipu, vytrvalosti a trpělivosti, abychom s dětmi rozehráli bitvu o zdravou výživu a zvítězili. Jedno je jisté: čím dříve jim začneme dennodenně vštěpovat zásady zdravé výživy, tím snáze dosáhneme svého cíle. Co se v mládí naučíš… Toto přísloví přece dobře známe.

Za ta čtyři léta, během nichž jsem doma lopotně zaváděla nové zásady zdravé výživy a prováděla stovky kuchyňských experimentů, se mi podařilo přijít na spoustu způsobů a triků, jak si jednoduše ulehčit život. Zde je sbírka problémů a možných řešení:

– Odpor k luštěninám – Propašovávám je v masových knedlíčcích, karbanátkách, paštikách, nádivkách. To znamená, že tvoří určitou část pokrmu (např. karbanátky dělám v poměru luštěnin k masu 1:3).

– Odpor ke kroupám – Podávám je s omáčkami nebo nasladko. Rovněž je lze přidat do krémové polévky.

– Neoblíbená zelenina – Tady se nenahraditelně osvědčují krémové polévky. Tím odpadá odpovídání na útočné otázky ve stylu: „A to zelené je co?“

– Neoblíbené pokrmy – Vylepšuji je něčím méně zdravým. K polévkám dávám krutonky, k brokolici nebo květáku strouhanku na másle.

– Láska ke sladkostem – Nutno přiznat, že vystrnadit sladkosti z dětského povědomí stejně jako odnaučit prarodiče, tetičky a strýčky při každé příležitosti (i bez příležitosti) obdarovávat děti sladkostmi je nevděčná dřina. Ale nezbývá mi než pracovat na podstatě a při každé příležitosti dětský mozek vzdělávat a ‚vymývat‘ – do omrzení opakovat, že sladkosti jsou nezdravé, že reklamy lžou, že mlsání sladkostí se dříve či později odrazí na jejich zdraví. Tříletému synkovi, který se během návštěvy supermarketu tónem nesnášejícím sebemenší odpor domáhá tyčinky/bonbónů/zákusku (podle toho, na co mu právě padne zrak), stejně nekompromisním tónem sděluji, že je to jed. Konec. Tečka. I to zabírá. (Přinejmenším časem).

S dcerkami (základní škola) mám dohodu, že když se dokážou ovládnout a přinesou sladkosti, které dostaly venku, domů, vyměním jim je za zdravý ekvivalent. I to funguje. (Samozřejmě ne stoprocentně).

O víkendu pečou moje děti s tátou sladké, ale zdravé pečivo, které jim potom v týdnu dávám s sebou do školy. Buďme kreativní!

Poslední dobou se hlavní atrakcí rodinných setkání stalo čokoládovo-ovocné fondue. Místo aby se děti cpaly nezdravými zákusky, máčejí si v rozpuštěné čokoládě kousky ovoce napíchnuté na špejli a berou to jako prvotřídní zábavu.

– Válka s prarodiči, tetičkami a strýčky o sladkosti – Jak dobře víme, s prázdnýma rukama se na návštěvu nechodí. Moje (nyní již dospělá) sestřenice jako tříleté dítě reagovala na toto konstatování své matky, která se vypravovala kamsi na návštěvu, slovy: „Tak si vezmi rukavice!“. Jenže v Polsku nemáme tradici brát si na návštěvu rukavice, nýbrž zasypávat děti sladkostmi. Podobná situace panovala do jisté chvíle i u nás doma. Bezmála každou návštěvu provázelo obdarování dětí tolika sladkostmi, jako by bez nich měly na místě omdlít z nedostatku cukru. Po měsících proseb, rozhovorů a intervencí se mi podařilo nastolit v rodině i mezi známými zásadu, že k nám se sladkosti nenosí, poněvadž je rodiče okamžitě zabaví. Čím se tedy dají děti obdarovat místo toho? Ovocem, knížkami, drobnostmi, společnou vycházkou.

– Děti nechtějí jíst nesladké cereálie ani jiný chleba než pšeničný, a kategoricky se ke každému jídlu domáhají kečupu. – Pokud doma leží vedle zdravých obilných cereálií rovněž našim dětem dobře známé sladké kuličky, tak není síla, která by naše ratolesti přesvědčila, aby si vzaly něco, co neznají, jen protože je to podle nás zdravější. Radikální změna si žádá pevné odhodlání a rázný postup. Když vyhodíme z kuchyně všechno nezdravé, budeme mít naději, že zafunguje pravidlo: ‚co oči nevidí, to srdce nebolí‘.

– Automat se sladkostmi ve škole a školní bufet – Kontroluji dětem kapesné. Povídám si s nimi o následcích nadměrné konzumace sladkostí. Jsou již natolik velké, aby mou argumentaci přijaly a viděli příčinnou souvislost mezi tím, že kamarád, který stráví každou přestávku u automatu se sladkostmi, má současně názory dítěte s ADHD, a že je možné, že mu škodí právě barviva a cukr, které kýžené sladkosti obsahují.

– Stravování mimo domov – Člověk, který pracuje na celý úvazek, těžko může odkládat oběd až do večera s tím, že se zdravě nají, až se vrátí domů. A tak si můj muž občas bere do práce předem uvařený oběd, aby nechodil jíst do bufetu ani nezaháněl hlad buchtami. Obědvání svých dětí ve škole či školce omezuji na minimum. Jedí tam jen ve výjimečných případech, kdy tam musí zůstat déle. Pokud se totiž blíže podíváme na první lepší menu cateringové firmy dodávající obědy do škol, zjistíme, že absolutně převládají brambory, kuřata a bílá pšeničná mouka. Potraviny jako fazole, hrách, jáhly nebo pohanka jsou zaměstnancům těchto firem bohužel neznámé.

– Bude to jediná dietetická rada, jakou si dovolím poskytnout. Snažme se do centra našeho jídelníčku (a nejlépe každého jídla) umístit zeleninu a teprve k ní přidat kroupy, luštěniny, ryby nebo maso. Zelenina je lékem na mnoho negativních procesů, které provázejí úpravu jídla, a je zdrojem vitamínů, minerálů, antioxidantů a vlákniny.

 

 

JAK TO BYLO U NÁS

První antibiotika dostala moje nejstarší dcera už v nemocnici čtvrtého dne svého života. (Byla to vlastně dvoje antibiotika, aby byla jistota, že jedno určitě zabere na nemocniční bakterie). Když opustila nemocnici, užívala ve třetím měsíci další antibiotika, předepsaná na zánět ucha. Od té doby do sedmi let dostala kolem dvaceti antibiotik a kortikoidů, podávaných inhalačně, na opakované záněty ucha, záněty průdušek provázený dušností, dvakrát na zápal plic. Od prvních měsíců ji navíc provázely alergické příznaky: výtok z nosu, rýma, zarudlá kůže, vyrážky, intolerance na mléčné výrobky a později ořechy a jižní plody.

Moje druhá dcera si prošla podobným trápením, i když v poněkud lehčím vydání. První antibiotika jí nasadili ‚teprve‘ ve třetím měsíci. Další antibiotika jí byla další čtyři roky předepisována poměrně často z důvodů vracejících se zánětlivých stavů průdušek a uší. Kromě toho užívala v případech, kdy infekci provázela dušnost, inhalační kortikoidy.

Můj syn, nejmladší dítě, měl trochu více štěstí, dostal za svůj život jen jedna antibiotika, která mu předepsali ve čtvrtém měsíci kvůli zánětu průdušek.

Kromě toho měly všechny moje děti neuvěřitelnou schopnost přitahovat jako magnet veškeré rotavirové infekce v dosahu deseti kilometrů. Přirozeně jsme se těmi viry obvykle nakazili i já s manželem a tak jsme i my byli pořád nemocní. Společně, jak už to v rodině chodí.

Snažila jsem se tak podrobně uvést léky, které moje děti užívaly, stejně jako dobu, kdy je užívaly, abych ukázala, že od okamžiku zavedení zdravé výživy (což nastalo před více než čtyřmi roky) byla antibiotika předepsána jen mé nejstarší dceři a to jen jednou. Je to obrovský úspěch vzhledem k tomu, že – jak ukázalo vyšetření v imunologickém ústavu – má problémy s imunitou. Množství inhalačních kortikoidů a antibiotik, které užívala, její imunitní systém ještě oslabilo. Ve chvíli, kdy mi prvně bleskla hlavou úvaha o vražedné útočné síle chemie ve stravě, bylo nejmladšímu synovi kolem půl roku. V té době jsem ho ještě kojila. Čím hlouběji jsem pronikala do rébusů etiket, barviv, emulgátorů a jiných glutamanů, tím více jsem korigovala naše stravovací návyky a postupně zaváděla čím dál zdravější pokrmy.

S odstupem času jsem dospěla k názoru, že když jsem se stravovala zdravěji, můj organismus určitě produkoval zdravější mléko, jestliže dítě najednou přestalo marodit. Naproti tomu moje starší dcery, jimž jsem rovněž dávala přirozenou stravu, byly přesto nemocné velmi často. V těžkých a častých obdobích jejich marodění se mi nejednou zdálo, že připisovat přirozené stravě zázračnou moc vakcíny na kdejakou infekci je poněkud přehnané. Potvrzení svých postřehů jsem nalezla v jedné knize, kde autor konstatuje, že mléko současných matek je do té míry znečištěné, že kdyby bylo testováno za komerčními účely, nezískalo by povolení k prodeji. Dnes jsem přesvědčená, že aby mohla přirozená strava i nadále hrát svou roli tak, jak tomu bylo od počátků existence člověka, nesmíme zapomínat na kolování škodlivých látek v jídelním řetězci. Přirozené kojení mateřským mlékem je skutečným požehnáním, pokud matka jí přirozeně čili zdravě.

V raných letech života svých dětí jsem se o ně bála, kdykoli se nablízku objevilo jiné dítě s pouhou rýmičkou. V hlavě se mi okamžitě spustil alarm: musím chránit své dítě! Takovou reakci nediktovala paranoia (i když pro svědky událostí z té doby to tak rozhodně vypadalo, ale co), jen zkušenost, která mi říkala, že nejbližší dny strávíme hlídáním času, kdy se musí podávat antibiotika.

Dnes jsem já ta pohodová matka, která se již nebojí rýmy ani kašle u jiných dětí. Funkci strážce zdraví mých ratolestí přejal za mne jejich imunitní systém. To je opravdová úleva! Konečně si mohu užívat života.

Moje děti čas od času nějakou tu virovou infekci chytí. Občas se dokonce stane, že ve škole či ve školce tři dny chybí. Ale stává se to tak zřídka, že v jistém okamžiku už jsem se začala bát, že se jejich imunitní systém zmobilizoval až moc a že to také nemusí být dobré, protože všeho moc škodí. Takže když teď některé z nich chytne v zimě lehké nachlazení, beru to s úlevou.

Než jsem nastoupila cestu zdravé výživy, snažila jsem se vypátrat příčiny, proč se mé děti tak často nakazí. Nepřesvědčil mne názor pediatra, který tvrdil, že ‚deset infekcí za rok je u dítěte normální‘. Nepřesvědčilo mne ani to, že většina dětí kolem mne byla rovněž často nemocná. Místo toho jsem si vybavovala své dětství, které rozhodně neplynulo na antibiotikových ani kortikoidových kúrách. Několik let jsme s manželem hledali příčiny jejich častých infekcí a navštívili jsme alergologa, laryngologa, endokrinologa, imunologa, gastroenterologa. Ukázalo se, že přes typické alergické příznaky (výtoky z nosu, rýmy, vyrážky, zarudlá kůže, záněty průdušek, zápaly plic, záněty ucha, dušnost, což nejčastěji končilo další antibiotikovou kúrou) nevykazovaly alergické testy, které moje děti podstoupily, žádné alergie na potraviny ani inhalace.

Příčinou výše uvedených obtíží byla tzv. pseudoalergie, jejíž příznaky jsou stejné jako u opravdové alergie. Při pseudoalergii se ale neúčastní imunitní systém. O existenci pseudoalergie jsem se dozvěděla ze skvělé knížky Bożeny Kropkové Pokonaj alergię (Zvítěz nad alergií). Tato publikace rovněž vytyčila rámce mého dalšího dietetického pátrání.

Podobně neobvyklé úkazy, které vyšly na povrch po vyloučení chemie ze stravy, jsem zaznamenala při pozorování zlepšování zdraví u sebe a svého muže a rovněž v okruhu svých známých. Na sobě jsem pozorovala řadu pozitivních změn, z nichž nejvíce stojí za zmínku to, že oproti předešlým domněnkám se ukázalo, že vůbec nemám nemocný žaludek, protože když jím jídlo, a nikoli jídlupodobné produkty, tak se žaludek obvykle nebouří. Můj muž se zbavil mnoha těžkých a nebezpečných alergických potíží (např. otoku hrtanu). Dcera mé známé, kterou léčili na příznaky alergie a která využívala během půl roku přes deset antibiotik a kortikoidů, což u ní vyvolalo žaludeční reflux, po vyloučení konzervačních, aromatických, barvicích a podobných látek z potravy téměř není nemocná. Moje švagrová, přestože změny, které zavedla ve své rodině, nebyly radikální, i po mírné modifikaci stravovacích návyků (především po eliminaci vysoce zpracovaných mléčných výrobků, uzenin, výrobků obsahujících cukr, barviva a konzervanty) zaznamenala u sebe a své rodiny evidentní zlepšení zdraví. Na závěr tohoto výčtu přidám ještě příklad sestřenice, která mi půl roku poté, co v rodině zavedla zásady zdravé výživy (bez chemie), zavolala, aby se se mnou podělila o radostné zjištění. Ukázalo se, že poprvé za svou mnohaletou pracovní kariéru neměla ani jeden neodpracovaný den z důvodu nemoci ať sebe, nebo svého dítěte.

Opakuji tedy ještě jednou: od té doby, co jsem odhalila evidentní vazbu mezi tím, co se jí, a tím, jak se člověk cítí, propaguji zdravou výživu v blízké i širší rodině nebo v okruhu známých. Právě takové impulsy mne vedly k rozhodnutí shromáždit své úvahy a zkušenosti a sepsat je ve formě příručky.

NA STOPĚ ZLOČINCŮ NEBOLI O SYNTETICKÝCH ADITIVECH

Otázka za milión zní: Kolik složek má jogurt? Nejzdravější jogurt, tedy jogurt vyrobený podomácku, obsahuje mléko a živé bakteriální kultury. To jsou dvě složky. Pokud do něj přidáme ovoce, vychází nám tři složky. Když se podíváme na etiketu výrobku z regálu v obchodě, ukáže se, že je na ní uvedeno neuvěřitelné množství ingrediencí, jejichž názvy jsou napsány v jazyce pro průměrného konzumenta nesrozumitelném.

Tu samou otázku na počet složek si lze položit u každého jiného výrobku. Při té příležitosti si lze položit ještě pár dalších: Proč – když je to přece na první pohled proti logice i zdravému rozumu – je výrobek tím lacinější, čím víc složek obsahuje? Proč se do jídla místo přirozených složek přidávají syntetické? Proč se do výrobků přidávají zvýrazňovače chuti? Copak je přirozená chuť něčím nedostatečným? Řekli bychom si, že to, co nám chutná v přírodním stavu, nám bude chutnat i jako součást výrobku. Jenže ono se zdá, že sůl je málo slaná a cukr málo sladký – abychom si uvedli jen ty dva krajní příklady. Tyto i mnoho dalších otázek mi vystávalo na mysli, když jsem začala přehodnocovat své vědomosti o výživě.

Po prolistování internetových zdrojů jsem došla k závěru, že plné chemie a tedy potenciálně toxické je takřka všechno, takže mohu rodině k nedělnímu obědu naservírovat s čistým svědomím jen velmi málo potravin. Emulgátory, konzervanty, antioxidanty, zvýrazňovače chuti, aromata, barviva, stabilizátory, zahušťovadla a kypřicí látky se staly u našeho stolu běžnými hosty. Tady však musí jít staropolská pohostinnost stranou, s nimi je nutno zacházet jako s vetřelci.

Abych neupadla do zmatku, šla jsem na věc metodicky a rozhodla jsem se v první řadě vypátrat mezi vetřelci ty nejhorší zločince. Při mém pátrání mi přišel do cesty vědecký článek uveřejněný v Pediatrickém přehledu, z něhož vyplývalo, že z celé škály potravinářských aditiv jsou v dnešní době zdrojem největších zdravotních problémů benzoát sodný, glutaman sodný, siřičitany a jejich deriváty, dusitany a jejich deriváty, tartrazin, oxid siřičitý a kyselina sorbová.

Od té doby se datuje můj druhý život, v roli agenta pronásledujícího zločince poschovávané v potravinářských výrobcích, které konzumuju každý den. V obchodě se zbraněmi pro konzumenty, tj. v jednom internetovém knihkupectví jsem si opatřila knihu E 213. Tabulky aditiv a chemických složek aneb co jíš a čím se mažeš a vytáhla jsem do boje s etiketami. Vyzbrojená tabulkami jsem několik týdnů neúnavně prohledávala nekonečné regály supermarketů a pomocí lupy četla popisky na výrobcích.

Trvalo to dost dlouho, ale vícekrát jsem detailnímu studiu etiket čas věnovat nemusela. Nyní z toho těžím pokaždé, když jdu nakupovat. Už neztrácím čas jalovým prohledáváním regálů a z dostupných výrobků si vybírám ty, které jsem si vyhlédla už dřív a které obsahují co nejméně potenciálně škodlivých substancí.

V době svého soukromého pátrání jsem nemohla přehlédnout absenci jednoznačného roztřídění výrobků, což je něco, co přímo prosí o nápravu, aby se klient během nákupů necítil dezorientovaný. Konkrétně jde o rozdělení na chemii průmyslovou a chemii potravinářskou, kde by ten druhý typ označoval výrobky jídlupodobné, tedy de facto většinu zboží vystaveného v regálech.

JAK VONÍ BROKOLICE?

Nikdy dříve jsem se nezamyslela nad tím, jak voní brokolice. Brokolice přece nevoní nijak a jíme ji kvůli výživovým hodnotám. Jaké však bylo moje překvapení, když mi kolegyně objevným tónem objasnila, že brokolice voní! Ukazuje se, že brokolice vypěstovaná bez umělých hnojiv a fungicidních přípravků (likvidují houby a plísně) má přirozenou, příjemnou vůni.

Příručky z dietetické oblasti nám vypočítávají, kolik porcí zeleniny nebo ovoce a jaké barvy by se mělo denně sníst, aby se člověk dlouho těšil dobrému zdraví. Ukazuje se však, že takové rady byly dobré pro naše matky a pro moji generaci v době dětství. Aby člověk zdravě živil sebe i svou rodinu v dnešní době, musel by před každou zeleninu a ovoce, které takový dietetický rádce doporučuje, umístit přívlastek ‚ekologická‘ či přinejmenším ‚pěstovaná tradičním způsobem‘.

Babička mých sestřenic byla proslulá krásnou pletí dokonce i v pokročilém věku. Tajemství jejího půvabu tkvělo ve zvyku dělat si masky na obličej ze všeho, co zrovna připravovala v kuchyni. Když právě dělala okurkový salát, měla na obličeji přilepeno několik koleček okurky, když krájela mrkev do polévky, nastrouhala si půl mrkve jenom pro sebe, a tímto specifickým způsobem si živila pleť. Stále mám před očima idylický obrázek, na němž pěstěná žena s bílou maskou na obličeji doplňuje svou výživnou kúru dvěma kolečky okurky, položenými na víčka. Obrázek jako z Arkádie, bohužel dávno zmizelé. Ze dvou zásadních důvodů. Za prvé, dělat si dnes masku z okurky zakoupené v supermarketu je spojeno s rizikem, že dosáhneme opačného efektu, než zamýšlíme. Místo zkrášlení očního okolí bychom si mohly nešťastnou náhodou dopřát nutnost brát alergeny. Za druhé, kdybychom přece jen po mnoha útrapách získaly přístup k ekologickým okurkám, tak by nám přikládat si je na oči přišlo jako marnotratnost. Ze všeho nejspíš bychom je zkonzumovaly se svými nejbližšími.

Vlasy se člověku zježí, když probádá (byť jen zběžně) tajemství pěstování plodin v masovém měřítku (přiznám se, že si občas kladu otázku: K čemu mi je, že to vím?). Pokud tedy někdo nemá pevné nervy, ať raději další odstavce nečte.

Než zelená, červená nebo žlutá zelenina doputuje na náš stůl, může se dostat do bližšího kontaktu s regulátory růstu, umělými hnojivy, prostředky na hubení plevele a plísní, kyselými dešti, těžkými kovy a dalšími chemickými přípravky.

Pesticidy – každý o nich slyšel, ale nikdo je neviděl, lze tedy jistě předpokládat, že když nejsou vidět, tak nejsou. Takové uvažování je pohodlné a potenciálně nám ušetří spoustu stresu. Je tu však jedno malé ‚ale‘. Ukazuje se totiž, že pesticidy používané na ochranu rostlin před škůdci a vynalezené mj. k tomu, aby chránily člověka (např. před malárií přenášenou komáry), se v důsledku ukázaly jako dvousečná zbraň. Předpokládá se, že všechny pesticidy jsou toxické, i když v různém stupni. Vykazují karcinogenní, mutagenní a teratogenní účinky. Pro spotřebitele tedy nemá valný význam, jaký pesticid byl při pěstování dané rostliny použit, zda na hubení hub, plísní či plevele: z dlouhodobého hlediska všechny hubí nás.

Pesticidy mají poměrně široké spektrum použití a neohrožují nás jenom v potravě. Přidávají se mj. do prostředků proti hmyzu a přípravků na konzervaci dřeva, barev, laků apod. Především se však používají při pěstování zeleniny a ovoce, které – ať už se nám to líbí, nebo ne – jsou pro naše zdraví nezbytné a navzdory všemu by bylo dobré se jich nevzdávat. Rostliny určené ke konzumaci jsou stříkané pesticidy už na místě pěstování. Během transportu a skladování jsou dodatečně ošetřovány dalšími chemikáliemi. Takže zelenina ze supermarketu může obsahovat přes deset druhů pesticidů, které nejsou vidět ani cítit.

Jak vyplývá ze zprávy zveřejněné americkou organizací zabývající se informováním spotřebitelů o vlivu výrobků na zdraví a prostředí (Environmental Working Group, EWG),  k ovoci, které je nejvíce znečištěné pesticidy, se řadí jeden ze symbolů zdraví, a to staré dobré jablko. Odhaduje se, že 98% jablek na běžném trhu obsahuje zdraví škodlivé pesticidy. Stupeň zamoření zeleniny a ovoce závisí na mnoha faktorech, např. na místě pěstování nebo druhu prostředků používaných na ochranu rostlin. Proto můžeme brát níže uvedenou tabulku jenom jako názornou, ale skýtá nám jistý obrázek o stavu znečištění potravin, které den co den konzumujeme.

Zpráva EWG za rok 2012 předkládá seznam zeleniny a ovoce nejvíce a nejméně znečištěných pesticidy a nabádá nás, abychom produkty z ‚prašivé dvanáctky‘co možná nahradili ekologickými produkty.

Dusičnany – v kontextu znečištění zeleniny je dobré podívat se i na dusičnany, přesněji na jejich nadměrnou kumulaci v čerstvé zelenině. Ještě horší než dusičnany jsou dusitany, které vznikají částečnou redukcí dusičnanů. Otrava dusitany vede ke snížení krevního tlaku.  Rovněž mohou podporovat destrukci vitamínů ze skupin A a B. Tím pádem má zelenina obsahující velké množství dusičnanů ve srovnání se svými ekvivalenty z ekologického zemědělství o hodně nižší výživovou hodnotu.

ZELENINA Z HLEDISKA KUMULOVÁNÍ DUSIČNANŮ VE SVÝCH UŽITKOVÝCH ČÁSTECH

1. Kumulující malé množství dusičnanů // brambory, okurky, papriky, hrách, fazolové lusky (zejména žluté)
2. Kumulující střední množství dusičnanů // mrkev, kořenová petržel, řapíkatý celer
3. Kumulující značné množství dusičnanů // hlávkový salát, špenát, rané zelí, ředkvičky, červená řepa
4. Vykazující značné rozdíly v obsahu dusičnanů u toho samého druhu // cibule, květák, zelí, kapusta, pórek

Velkým obsahem dusičnanů se vyznačují rané odrůdy a rostliny s kratším vegetačním obdobím. V případě např. zelí se nejvíce dusičnanů nachází ve vnějších listech a košťálu.

Každý rok nás média varují před kupováním rané zeleniny, tedy první jarní, protože je velká pravděpodobnost, že aby mohla navzdory přírodnímu kalendáři tak brzy vyrůst, byla jistě ‚přikrmovaná‘ velkým množstvím škodlivých umělých hnojiv a chemikálií. V této souvislosti prožívám každý rok na jaře dilema, neboť mi dělá problém, kdy mohu jednoznačně prohlásit, že čas rané zeleniny už definitivně skončil a zelenina prodávaná na trhu je pro nás již menší hrozbou, tzn. že především obsahuje méně dusíkatých sloučenin.

Prožila jsem nemalý šok, když mne jeden známý sedlák na přelomu května a června varoval, abych květák ještě nekupovala, protože jeho růst je v tu dobu ještě uměle podporovaný tak intenzivně, že dělníci zaměstnaní na sběru mají popálené ruce. Pomyslela jsem si tehdy, že je načase opatřit si kalendář sezónní zeleniny a ovoce, abych alespoň minimalizovala množství chemie, kterou naše rodina konzumuje. Má-li mít člověk jistotu, že ho raná zelenina neobohatí i o těžké kovy, dusičnany a pesticidy, udělá nejlépe, když si ji bude pěstovat v domácí zahrádce (na balkóně, terase, na parapetu etc.).

– V zimě a brzy zjara si kupuji ovoce a zeleninu raději mražené než čerstvé (s pochybnou výživovou a zdravotní hodnotou), s výjimkou těch celoročních jako je červená řepa, mrkev, zelí nebo jablka; ty si kupuju čerstvé. Pokud máme pochybnost, jestli si vybrat ovoce či zeleninu mražené nebo čerstvé, musíme si položit zdravorozumnou otázku: vyrostla by ta krásná červená jahoda uprostřed března na polské zahrádce? Nevyrostla, a nevyrostla by ani v půlce dubna. Buď je tedy uměle vyvolána k životu a uměle naživu udržovaná (což znamená jednu velkou chemickou bombu), nebo si rostla někde v teplém Španělsku, štědře ošetřovaná nějakým herbicidem z jedné strany a fungicidem z druhé.  Ale to ještě není konec jahodového příběhu. Každý má jistě nějakou zkušenost (nebo si to umí skvěle představit) s převážením jahod z trhu domů. Rozhodně je nepřeváží několik dní, protože by prostě změkly, shnily. Ale těm březnovým se nějakým zázrakem podařilo absolvovat několikadenní cestu, která neměla ani nejmenší vliv na jejich svěžest. Někdo jim tedy musel poskytnout pořádný lifting v podobě další dávky chemie.

– Je dobré průběžně sledovat nabídku v obchodech se zdravou výživou, protože v jistých ročních obdobích se ceny ekologické zeleniny srovnají s cenami zeleniny v běžném prodeji a dokonce jsou někdy i nižší.

– Snažme se kupovat zeleninu a ovoce přímo od místních sedláků. Díky tomu navážeme bezprostřední vztah s pěstitelem, což se nám zúročí tím, že se můžeme dozvědět, co doopravdy kupujeme. Dalším plusem místní produkce je její svěžest a rovněž nižší cena, protože vynecháváme zprostředkovatele. Už slyším pochybovačné hlasy: „No jo, to se lehce říká.“. „Jistěže se to lehce říká,“ odpovídám. Je to pravda, je to těžké předsevzetí, někdy živě připomínající výpravu za zlatým rounem. Je to však současně počin, který se vyplácí jak finančně, tak zdravotně. Když jsem zabředla do víru hledání zdravých, nepříliš drahých a nezpracovaných potravin, poptávala jsem se po kontaktech po celém okolí. Teď dostávám nebo kupuji od nejbližších sousedů kromě jablek i vlašské ořechy, které nevylouskané spokojeně přezimovávají v papírové tašce. Když jsem o prázdninách u rodičů, seženu si v oblasti, kde bydlí, ekologickou zeleninu a ovoce na zavařování. Jsou levnější než zelenina či ovoce pěstované v masovém měřítku a jsou dostupné přímo na místě. Při té příležitosti je kupuji i známým z Krakova.

– Rovněž je rozumné kupovat především sezónní zeleninu a ovoce. Nikterak to neznamená vzdát se citrónu nebo grapefruitů. Jde spíš o to, aby základ naší stravy tvořily sezónní produkty. V praxi to znamená víceméně to, že když ve čtvrtek prodává paní Wanda na trhu cukety a mrkev, tak my máme v pátek krémovou cuketovou polévku. Moje děti jedí maliny na přelomu srpna a září, a hned poté jablka a hrušky. A moje již vzpomínané milované jahody jíme výhradně začátkem června, tj. v sezóně. Taky se snažím omezit nákup dovážených potravin a naopak upřednostnit místní produkci. Takže kupuji polský česnek, nikoli např. čínský nebo španělský, a jablka si beru polské a ne z dovozu.

– Jak poznat, jestli zelenina nebo ovoce kupované na trhu opravdu pochází z místního drobného pěstitelství (v podtextu: zda se pěstují spíš tradičním způsobem a tedy méně hnojí než jiné, rovněž dostupné na trhu, ale pěstované v průmyslovém měřítku čili hnojené mnohem víc.)? Pokud má nějaká paní (nejčastěji to jsou představitelky něžného pohlaví ve věku, v němž už se na věk nedbá) před sebou vyložené dvě cukety, tři plata vajec a tři pytlíky brambor po dvou kilech, tak můžeme předpokládat, že při takové sklizni nejspíš neinvestovala do hnojiv a rozmanitých ‚-cidních‘ přípravků. Když se s ní navíc dáme do řeči, přeptáme se, jestli si to pěstuje sama, co přitom používá, kde má pole atp. Kromě toho vznikají i obchůdky, které nabízejí místní sezónní zeleninu a ovoce. Ptejme se na ně mezi známými, hledejme, doporučujme si navzájem.

 

Mějme navíc na paměti pár jednoduchých zásad:

– Riziko konzumace škodlivých látek, jimiž byly zelenina a ovoce stříkané, lze trochu minimalizovat. Samozřejmě se musí pořádně umýt. To se musí dělat velmi důkladně ještě předtím, než zeleninu nebo ovoce oloupeme. A když zeleninu před oloupáním na pár minut namočíme, můžeme tím do jisté míry alespoň naředit chemické látky, které jsou v nich obsažené a jimiž byly ‚krmené‘ během růstu.

– Lepší je kupovat zeleninu (brambory nebo mrkev) nemytou, protože v opačném případě je docela dobře možné, že ji někdo řádně umyl silnými čistícími přípravky.

– Lepší je rovněž kupovat zeleninu prodávanou volně než tu, kterou nám někdo již úslužně zabalil. Jednak má kontakt s fólií (čili s umělým materiálem) na plodinu bezprostřední (negativní) vliv a jednak může balená zelenina procházet různými dalšími procesy jako voskování, plynování (proti zejména skladištním škůdcům), ozařování.

– Místo zeleniny (a rovněž nápojů) v plechovkách je lepší si vybírat balení ve skle, protože konzervy jsou zevnitř potažené epoxidovou pryskyřicí, která vylučuje toxický bisfenol A (BPA). Konzerva může být rovněž vyrobená z potenciálně škodlivého hliníku (považovaného za neurotoxin spojovaný s Alzheimerovou chorobou). Pokud se však přece jen rozhodneme koupit si konzervu, musíme po otevření přendat obsah do sklenice, aby se neúčastnil zdravotně závadných reakcí s chemikáliemi použitými při výrobě plechovky, k nimž může po otevření dojít.

A nakonec ještě krátká úvaha na téma, nakolik podléhat reklamě, která tvrdí, že ovoce se musí jíst každý den. Když se budeme řídit prostou zásadou, která nás provází od začátku tohoto rádce, stačí položit si další základní otázku: „Jedl náš děd ovoce každý den?“. Nikoli, nedělal to ani dědeček, ani babička, ani naši rodiče. Ani já, když si vybavím v paměti dětství, si nevzpomínám, že bych den co den dostávala navečer příděl ovoce. Jedlo se podle ročních období a přírodních cyklů. Tedy jablka, hrušky, švestky, třešně, rybíz, angrešt, borůvky a maliny v létě a kompoty v zimě. Ukazuje se, že nerozborná dvojice zelenina-ovoce, zakořeněná v běžném uvažování jako Bolek a Lolek, tak úplně nerozbornou dvojicí není. Zatímco zelenina patří do skupiny potravin, které lze (a dokonce by se měly) jíst, co hrdlo ráčí, zařadit do stejné kategorie ovoce již nelze tak snadno. Ovoce totiž obsahuje fruktózu, ovocný cukr, jehož konzumace ve velkých množstvích může posílit sklony k cukrovce a ukládání tukové tkáně nebo narušovat homeostázu stopových prvků. Množství cukru, které se v ovoci vyskytuje přirozeně, se během posledních desetiletí křížením a hybridizací a rovněž působením herbicidů, hnojiv a plynů nepřirozeně zvýšilo.

A proč je tak důležité jíst hodně zeleniny (ale i ovoce), zejména pokud pochází z ekologického a z lokálního zemědělství? Obsahují totiž antioxidanty, které redukují negativní vliv volných radikálů. Rovněž jsou bohatým zdrojem přírodních vitamínů, minerálů, vlákniny a enzymů.

Kdy kniha Vyměň chemii za jídlo vyjde?

České vydání v překladu Mirky Polové vyšlo 29. 10.

Kde si knihu Vyměň chemii za jídlo mohu prolistovat?

Do všech našich knih můžete nahlédnou na Issuu: https://issuu.com/alferiaknihy/docs/ukazka_vymen_chemii_za_jidlo

Kde si knihu Vyměň chemii za jídlo můžu objednat?

Knihu najdete v knihkupectvích a také si ji můžete rovnou koupit přes odkaz níže: