A proč si máme vlastně sundat naše brnění? O Pemě Čhödrön
Kniha Pemy Čhödrön se skládá z promluv, které pronesla během měsíční meditační praxe v ústraní. Prostředkují připomínky a návraty k prožívání přítomného okamžiku. Je rozdělena do osmnácti podkapitol, které lze číst odděleně (a možná je to i vhodné) a zamýšlet se nad každou zvlášť. Mezi tématy nalezneme například zamyšlení o nepohodlnosti života, o dávání a přijímání, milující laskavosti či o buddhistické dharmě jako takové. Pema Čhödrön je buddhistická učitelka, mniška, spisovatelka a babička. Pochází z New Yorku, do buddhismu pak pronikla poprvé ve Francii a Londýně. K praxi jí přivedly nezvladatelné vlny vlastní negativity, jež následovaly po jejím druhém rozvodu. Tato kniha je její prvotinou a představuje autorčinu hlavní tezi: Před životními zklamáními, proměnami a deziluzemi není úniku. Nejistotě života je třeba čelit s otevřeným srdcem a s trpělivostí vůči sobě samému a své věčně zatoulané mysli. Hlavním tématem knihy je laskavě uchopená zranitelnost či snad hluboký soucit s roztěkaností světa, pulzující pochopení pro všechnu nestálost existence.
V buddhismu v podání Pemy Čhödrön nejde o velkolepé dosahování duchovních výšin, ale právě o pozornost k tomu, co nás v běžném životě rozrušuje. Mistři nejsou glorifikovanými, odlidštěnými hrdiny, u nichž se vyzdvihuje jejich mravní dokonalost. Naopak Pema otevřeně píše o chybách jednotlivých učitelů v rámci linie Karma Kagjü, tradice tibetského buddhismu, ke které se sama hlásí. Jednotlivých postavám slavných mistrů se tak nevyhnuly alkoholismus, lenost či záchvaty zuřivosti. Autorka sama si prošla dvěma rozvody a má pochopení pro složité vztahové situace. Neuróza je pro ni srdcem poznání. Na naše neustávající, nezastavitelné myšlení nahlíží jako na projev naší otupělosti. Nejen náš intelekt, právě tak naše srdce musí rozkvést. Proto klade důraz na meditační techniku tonglen, ve které se meditující v představách pokouší „vysát“ tragické emoce, násilí a utrpení nejprve sám ze sebe a později ze svého okolí či z celého světa. V imaginaci proměňuje temné dýmy záporných emocí v zářící světlo, které posílá ze sebe zpět do světa.
Buddhismus pohlíží na morální témata jinak než křesťanství. Chvíle, kdy se jedinec „ztrácí z ideální cesty“ a nechává se rozrušit, nevnímá jako smrtelný „hřích“. Naopak přistupuje k lidské mysli a tělu laskavě. Naše selhání v této optice není zásadním problémem, který vyžaduje pokání, ale naopak okamžikem, kdy si povšimneme, že žijeme v samsáře, v zběsilém toku vlastní mysli, uprostřed nejasných motivací naší zavařené hlavy. V takové situaci může být velmi občerstvující navrátit se zpět do přítomnosti. Kniha nabízí techniky sebepřijetí i neulpívání.
Pema Čhödrön připomíná, že každý se uvolňujeme nějakým jiným způsobem. Neseme na sobě specifické „brnění“, které je třeba nechat spadnout. Někteří nosíme těžké boty a jiní příliš sevřené korzety, těžkou hlavu nebo zadrátovaná bedra. Uvolněné probíhá i zvenčí, pomocí speciálních pomůcek, ale často právě skrze ono bolavé místo v nás samých. Skrze naši křehkost, stará zranění nebo právě skrze ony zmíněné nectnosti. Tento laskavý pohled na prohřešky, z jejichž veřejného probírání by křesťanům vstávaly vlasy na hlavě, možná pochází z přesvědčení, že si jejich prostřednictvím můžeme všimnout ztráty vlastní bdělosti. Vede nás tam, kde sebou můžeme pohnout, kde se vracíme k bystrému vědomí, když konečně uvolníme další šroub v naší mysli.
A proč si máme vlastně sundat naše brnění? Proto, abychom se postavili drakům – našim strachům. Je to inverze běžného pohádkového postupu. Proti drakům zde bojujeme nazí, bez vnějších opor, s odevzdaností cestě, které nás přesvědčuje, že nemáme domov. Nemáme útočiště v honosných palácích, draci k nám nevylézají z cizích jeskyní, ale z našich vlastních útrob. Zbývá otázka, jak je to s princeznami? I romantická a sexuální láska je zde zbavena všech idealizací. V duchu své praxe se Pema Čhödrön nakonec doznává i k slabostem ve vlastní práci duchovní učitelky – je jí podle ní nedostatek radosti. A přece se Pema Chödrön na člověka dívá hluboce laskavýma očima, v nichž se milující vlídnost prolíná právě s vnitřní radostí a vřelým přijímáním života.
Autor: Magdalena Šipka v magazínu Tvar 16/2020
