Představujeme: Ofélie podruhé. Záchrana já dospívajících dívek (Mary Pipherová)
Klasický text o výchově náctiletých dívek.
Do českého prostředí přinášíme nové, revidované vydání připravené k 25 letům této již kultovní knihy na trhu. Některé nástrahy a problémy jsou nadčasové, zbylou třetinu knihy Mary Pipherová za pomoci své dcery Sary aktualizovala pro 21. století. Must read pro rodiny, kde vyrůstají náctileté dívky.
Při svém prvním vydání v angličtině v roce 1994 obrátila kniha Ofélie podruhé tolik potřebnou pozornost na problémy, kterým musí čelit dospívající dívky. Kniha se brzy stalo kultovní a pomohla spustit debatu o „toxické společnosti“, jejíž důsledky si tolik odnášejí právě dospívající dívky. Kniha je cenným zdrojem pro rodiče, učitele i mentory. Obsahuje kapitoly Rodiny, Matky, Otcové, Rozvod, Deprese, Sebepoškozování, Poruchy příjmu potravy, Drogy a alkohol, Sex, Sexuální násilí a Případové studie a zkušenosti z terapeutické praxe. Nové vydání je doplněno o témata 21. století, hodně pozornosti je věnováno fenoménu sociálních sítí.
Dodnes musí dívky čelit nerovnosti v přístupu, mysogynii, sexismu a mnoha výzvám v oblasti identity a sebevědomí. K tématům dospívání nově přibyla i určitá forma izolace: mladí se dnes méně baví naživo a více času tráví komunikací na sociálních sítích nebo na různých chatech. Takže i když třeba dnešní dívky mají menší náchylnost k experimentům s alkoholem nebo rizikovému sexuálnímu chování než jejich vrstevnice před 25 lety, mají zase větší pravděpodobnost upadnout do depresí, úzkostných stavů nebo sebevražedných pohnutek.
Do této revidované a aktualizované verze Ofélie podruhé Mary a její dcera Sara Pipherová Gilliamová (která byla v době prvního vydání knihy teenagerkou) zapracovaly i témata typická pro 21. století: Vedle rozebírání dopadů sociálních sítí, zkoumají autorky i vzrůstající a zplnomocňující roli studentského aktivismu, větší míru přijetí různorodých komunit mezi mladými lidmi, vzrůstající rozdíly mezi městským a venkovským prostředím, bohatými a chudými, a jak tyto skutečnosti ovlivňují pocit sebehodnoty u mladých dívek.
Co i v novém vydání zůstává, je cenný přístup obou autorek: nadčasová, čtivá kombinace promyšlených výzkumů s příklady ze skutečného světa. Strastem dospívajících dívek se málokdy dostává takového porozumění a pochopení.
Ukázka z knihy Ofélie podruhé: Kapitola 7: Otcové
Můj otec vyrostl na plošině Ozark během velké hospodářské krize. Byl to pohledný jižan a mluvil pomalu. Opustil Jih a odešel bojovat do druhé světové války, která ho zavedla na Havaj, do Japonska a později do Korey. V San Franciscu se setkal s mou matkou, která působila v námořnictvu, a oženil se s ní. Když jsem byla malá, studoval vysokou školu díky takzvanému G.I. Bill (programu pro válečné veterány, pozn. překl.) Později cestoval do Mexika i jiných zemí. Zastával rasové názory typického jižana ze třicátých let, a to až do své smrti v roce 1973.
Byla jsem jeho prvním dítětem. Trval na tom, abych se jmenovala Mary po Panně Marii a Elizabeth po anglické královně. V noci se budil, aby zkontroloval, jestli dýchám. Po návratu z práce přehrával desky Bennyho Goodmana a když mi bylo půl roku, začala jsem se při jejich zvuku pohybovat v postýlce. Otec mě někdy zvedl a tančil se mnou po našem malém obývacím pokoji.
Když mi bylo pět, učil mě rybařit. Šli jsme spolu k rybníku, plnému slunečnic velkoploutvých , a seděli tam celé odpoledne. Povídali jsme si a plnili pytel úlovky. Později mě učil řídit auto – modré Mercury z roku 1950 – na nevyužívaných silničkách našeho venkovského okresu. Seděl vedle mě, kouřil chesterfieldky, popíjel limonádu Dr. Pepper a černé kudrnaté vlasy mu povlávaly ve větru. Jako učitel byl nervózní, často chytal volant a křičel „ tak řiď, zatraceně“.
Když mi bylo dvanáct, řekla jsem mu, že mám ráda vůni nových knih. Pověděla jsem mu, že si je ráda přikládám k obličeji a vdechuji jejich aroma. Zatvářil se poděšeně: „Tohle nikomu neříkej. Budou si myslet, že jsi zvrhlík.“
Když mě s matkou vezli na státní univerzitu, byl samá rada. „Choď jedině s prváky a nezačínej si nic vážného. Nebav se s lidmi, co kouří a pijí. Drž se dál od cizinců. Dobře se uč.“ Na odchodu mě objal, poprvé po mnoha letech, a řekl: „Budeš mi chybět. S nikým jiným si nepovídám tolik jako s tebou.“
Můj poslední rozhovor s otcem proběhl den před jeho smrtí. Zavolal mi, aby se zeptal, jestli jsem udělala všeobecné zkoušky z psychologie. Řekla jsem mu, že ano a on měl radost. Potom jsem se omluvila, protože mi měli přijít přátelé na večeři a já musela připravit salát. Řekl, že je na mě pyšný. Následující den ho ranila mrtvice a upadl do kómatu. Byla jsem s ním na jednotce intenzivní péče, když přístroje přestaly pípat.
Můj otec byl ten nejlepší a zároveň nejhorší otec ze všech. Položil by za mě život. Byl až trapně pyšný na mé úspěchy a měl naivní jistotu, že se mi všechno povede. Přesto měl zkostnatělé názory na ženy a oběma pohlavím měřil dvojím metrem. Měli jsme zkrátka typicky komplikovaný vztah otce a dcery, i když jsme si možná byli bližší než většina takových dvojic v padesátých letech, protože jsme byli oba upovídaní.
Všichni otcové jsou produkty své doby. Pravidla pro otce se od padesátých let hodně změnila. Být dobrým otcem tehdy znamenalo nepít, vydělat si na živobytí, nezahýbat manželce a nebít děti. Od mužů se nečekalo, že budou dcery objímat, říkat jim, že je milují a mluvit s nimi o osobních věcech. V roce 1994 měli otcové dělat totéž co v padesátých letech a k tomu být navíc i citově angažovaní. Mnozí z nich se to nemohli naučit od svých otců, a protože jim chyběl trénink, připadali si bezradní.
Většině otců byla v dětství vštípena také silná dávka misogynie, která jim nikde neuškodila víc než ve vztahu s dcerami. Ocitali se v nejistém postavení, kdy milovali pohlaví, kterého si neměli vážit.
Moc uškodit svými chybami byla v historii připisována matkám. Otcům byl přičítán pozitivní vliv už jen tehdy, když dcerám vůbec věnovali pozornost. Za silné dcery bývali chváleni otcové. Podle mé zkušenosti však silné dcery často pocházely z rodin se silnými matkami.
Většina dívek v devadesátých letech byla s matkami spojena silným, i když často konfliktním vztahem, ale s otci se jejich vztahy lišily. Některé na ně sotva promluvily, zatímco jiné s nimi měly vřelý vztah a společné zájmy. Jedna klientka řekla: „Pomalu ani nevím, že táta existuje. Nemáme vůbec nic společného.“ Jiná řekla: „Na tátovi se mi líbí, že se mnou každý den po večeři hrává duety. Oba milujeme housle a dělali jsme to tak od doby, kdy mi byly tři.“
I otcové mají moc ublížit. Pokud dcery socializují podle kultury, mohou poničit jejich ducha. Tvrdí otcové omezují sny dcer a ničí jejich sebevědomí. Sexistické narážky, misogynní vtipy a negativní postoj k asertivním ženám dívkám ubližují. Sexističtí otcové učí dcery, že jejich hodnota spočívá v uspokojování mužů. Jejich vztah k ženám je pro dcery vzorem nerovnováhy moci.
Někteří otcové chtějí, aby jejich dcery byly kulturou přijímány, a proto je povzbuzují ve snaze být atraktivní a zhubnout. Vychovávají tak dívky, které věří, že jejich jediná hodnota je být fyzicky přitažlivá pro muže. Takoví otcové si neváží inteligence u žen a učí dcery, aby si jí rovněž nevážily.
Otcové, kteří jsou naopak feminističtí, mohou dcerám nesmírně pomoci tak, že je naučí zdravému vzdoru. Mohou je pobízet k tomu, aby se chránily a dokonce bojovaly. Mohou je naučit řadu dovedností, například jak vyměnit pneumatiky, hrát baseball nebo postavit terasu. Mohou jim pomoci pochopit mužský pohled na svět a tlaky, které na muže působí v dnešní kultuře. Ti nejlepší otcové bojují proti vlastnímu sexismu a důrazu na vzhled. Otcové mohou být vzorem dobrých vztahů mezi muži a ženami a příkladem respektu pro širokou škálu rolí, jež ženy mohou zastávat. Mohou napadat omezené definice hodnoty svých dcer a podporovat jejich celistvost. Mohou své dcery naučit, že je v pořádku být chytrá, odvážná a nezávislá.
V sedmdesátých letech jsem provedla výzkum vztahů mezi otci a dcerami. Vedla jsem rozhovory se středoškolačkami, z nichž čtvrtině otec zemřel, čtvrtině se rodiče rozvedli a polovině zůstali rodiče pohromadě. Zajímalo mě, jak jejich vztah k otci ovlivnil jejich sebeúctu, pocit duševní pohody a reakce na muže.
Rychle jsem zjistila, že fyzická přítomnost otce téměř nesouvisela s kvalitou vztahu. Některé dívky, jejichž otcové žili doma, s nimi sotva promluvily, zatímco jiné, které se s otcem nevídaly, si chovaly v srdci vzpomínky na vřelost a přijetí. Nejdůležitější proměnná byla emoční dostupnost, nikoli fyzická přítomnost. Všimla jsem si tří druhů vztahů: povzbudivý, nepřístupný a tyranský.
Otcové, kteří své dcery podporovali, vychovali dívky s vysokou sebeúctou a psychickou pohodou. Tyto dcery měly větší tendence mít rády muže, cítit se sebevědomě ve vztazích s opačným pohlavím a očekávat, že budou v budoucnu šťastné. Své otce popisovaly jako zábavné, silně angažované a přátelské.
Většina otců však spadala do nepřístupné kategorie. Možná po vztazích toužili, ale chyběly jim potřebné dovednosti. Dívky s nepřístupnými otci říkaly, že oceňují, jak otec vydělává, ale mnoho jiného toho nebylo. Kromě živení rodiny měl otec často jen jedinou další roli: vymahatel kázně. Nepřístupní otcové bývali obecně vnímáni jako přísnější než matky, méně chápaví a méně ochotní naslouchat. Jak řekla jedna dívka: „Kdyby se táta odstěhoval, byli bychom chudší, ale doma by byl větší klid.“ Nepřístupní otcové to často mysleli dobře, ale byli neobratní. Dlouho pracovali, takže jim chyběl čas a energie na náročnou práci navazování vztahu s adolescentkou. Nepřístupní otcové nevěděli, jak zůstat citově zapojení do života svých složitých dospívajících dcer. Nenaučili se proplouvat spletitostí vztahů s empatií, flexibilitou, trpělivostí a vyjednáváním. Museli spoléhat na to, že to za ně udělají manželky.
Někteří nepřístupní otcové měli větší problém než jen nedostatek času a schopností. Byli tak socializováni do mužské role, že si nevážili vlastností, které jsou potřeba pro udržování dlouhodobých vztahů. Péči a empatii považovali za slabošství a k dcerám přistupovali chladně a mechanicky.
Třetí kategorií byli otcové, kteří své dcery emočně a fyzicky týrali nebo sexuálně zneužívali. Tito otcové dcerám nadávali, zesměšňovali je, posmívali se jim, pokud udělaly chybu, fyzicky jim ubližovali a zneužívali je.
Citáty z knihy Ofélie podruhé
„Adolescentní dívky jsou mladé stromky, které se ohýbají k zemi v hurikánu změn. Jejich zranitelnost ovlivňují tři faktory. Jedním z nich je jejich vývojová úroveň. Všechno se mění – tvar jejich těla, hormony, pleť a vlasy. Vyrovnanost střídá nerovnováha. Jejich myšlení se vyvíjí. Hluboko pod povrchem bojují s těmi nejzákladnějšími lidskými otázkami: Jaké je mé místo ve vesmíru? Jaký mám smysl?“
„Na počátku dospívání se dívkám stává cosi dramatického. Stejně jako v bermudském trojúhelníku záhadně mizí letadla a lodě, tak i já dospívajících dívek jde houfně ke dnu. Havarují ve společenském a vývojovém bermudském trojúhelníku. Ztrácí odolnost, optimismus, zvídavost a touhu riskovat. Jejich asertivní, energické, „uličnické“ osobnosti se vytrácí a dívky začínají být nesmělejší, sebekritičtější a depresivnější. Uvádějí velkou nespokojenost se svými těly.
Psychologie tento jev dokumentuje, ale nevysvětluje. Dívky, které kdysi plnými doušky nasávaly zkušenosti, teď sedí tiše v koutě. Spisovatelky jako Sylvia Plathová, Margaret Atwoodová a Olive Schreinerová o těchto ztrátách psaly. Diderot je drsně shrnul v dopise své mladé přítelkyni Sophii Vollandové: „Všechny umíráte v patnácti.“
Pohádkové příběhy zachycují esenci tohoto fenoménu. Mladé ženy sní otrávené jablko nebo se píchnou o začarovanou jehlu a usnou na sto let. Zatoulají se od domova, narazí na velké nebezpečí a jsou zachráněny princem a proměněny na pasivní a poslušná stvoření.
Příběh Ofélie, postavy z Shakespearova Hamleta, ukazuje destruktivní síly, které na mladé ženy působí. Jako dítě byla Ofélie šťastná a svobodná, ale s nástupem adolescence ztrácí sama sebe. Když se zamiluje do Hamleta, žije jen pro jeho uznání. Chybí jí vnitřní kompas a usilovně se snaží vyhovět požadavkům Hamleta a svého otce. Veškerá její hodnota závisí na mužském uznání. Snaha vyhovět Ofélii ničí. Když ji Hamlet odmítne, protože je poslušnou dcerou, zešílí zármutkem. V elegantních šatech, které ji stahují ke dnu, se utopí v říčce plné květů.“
„Antropoložka Margaret Meadová věřila, že ideální kultura je taková, v níž se najde místo pro každé lidské nadání. Podle jejího měřítka je západní kultura, pokud jde o ženy, tomuto ideálu vzdálená. Tolik talentů zůstane nevyužito a neoceněno. Tolik hlasů je umlčováno. Stendhal napsal: „Všichni géniové, kteří se narodí jako ženy, jsou pro veřejnost ztraceni.““
„Jedním ze smutných paradoxů dnešních adolescentek je skutečnost, že jakkoli si cení svobody a tolerance, jsou zajatkyněmi svých přístrojů, uvězněné vlastní potřebou neustálého ujištění. Místo hledání pravého já sbírají followery na Instagramu. Skutečná svoboda vyžaduje sebepoznání, smysl pro to, co chceme, a pečlivě provedená rozhodnutí ohledně jednotlivých kroků. V éře sociálních sítí je taková svoboda vzácná.“
Kdo je autorka?
Mary Pipherová (*1947) je kulturní antropoložka a klinická psycholožka, která se zaměřuje na ženy, léčbu traumatu a dopady kultury na duševní zdraví, čímž si vysloužila titul „kulturní terapeutka“ své generace. Na revidovaném vydání Ofélie podruhé pracovala se svojí dcerou Sarou Pipherovou Gilliamovou.
Je autorkou deseti knih, největší zájem zaznamenal titul Ofélie podruhé: Záchrana já dospívajících dívek (v originále Reviving Ophelia: Saving the Selves of Adolescent Girls, poprvé vyšlo 1994, revidované vydání vyšlo v roce 2019, česky vychází 2021). V tomto mnohokrát dotiskovaném titulu se zabývá dospíváním a připodobňuje současné adolescentky k Ofélii z Shakespearova Hamleta, která je definovaná externě muži a postrádá vlastní vnitřní směr. To může vést k přílišnému zaměření na fasádu, kniha analyzuje z toho vyplývající problémy.
Česky také již vyšla její poslední kniha o spokojeném zrání žen a výzvách, které s sebou přináší stárnutí, zvaná Ženy plují na sever (v originále Women Rowing North, česky vydala Alferia, 2020).
Další její knihy se zabývají hledáním vnitřního klidu (Seeking Peace), psychologickou praxí (Letters to a Young Therapist) nebo vztahem k planetě Zemi (The Green Boat).
Mary se narodila na plošině Ozark a vyrůstala v Nebrasce. Od dětství ráda četla, psala, plavala, byla v přírodě a povídala si svými přáteli a rodinou. Věnuje se komunitním aktivitám a aktivismu. Nyní žije ve městě Lincoln v Nebrasce v USA se svým manželem Jimem.
Kdy kniha Ofélie podruhé vychází?
Kniha Ofélie podruhé vychází v překladu Bětky Vargové v nakladatelství Alferia 25. května 2022. Design českého vydání je od Lenky Blažejové.
Kde knihu Ofélie podruhé můžu zakoupit?
Kniha Ofélie podruhé se dá koupit online přes odkaz níže a najdete ji i u knihkupců po celé České republice i na Slovensku.
