Představujeme: Miki Kashtan: Svět nenásilí

Byla kdy vize světa bez násilí potřeba víc než právě teď?

Miki Kashtan seznamuje čtenáře se svojí vizí světa, kde centrálním zájmem je naplňování potřeb všech. Jako metodu, jak k takovému světu dospět, nabízí NVC (nenásilnou komunikaci).

V této napínavé publikaci, která je must-have pro všechny lidi zabývající se prací na lepším světě, se autorka s válečnou zkušeností dostává od principů nenásilí, reprezentovaných Ghándím, Martinem Lutherem Kingem, ale i současnějšími představiteli, k analýze společenských struktur, problematice moci, privilegií, motivace, spolupráce až k návrhům konkétních kroků vedoucích k transformaci vědomí a společnosti. Přínosná je i kapitola o dětech a výchově k míru.

Co je nenásilná komunikace?

Nenásilná komunikace (Nonviolent communication, NVC) je metoda – či možná spíše umění – komunikace směřující k vytváření porozumění mezi lidmi a k hledání řešení, která fungují pro všechny. Postupy nenásilné komunikace vyvinul Marshall Rosenberg a rozvinuli je mnozí další trenéři, včetně Miki Kashtan.

Proč číst Miki Kashtan?

Miki Kashtan je zkušená lektorka nenásilné komunikace. Tuto metodu uplatňuje a šíří již přes dvacet let. Jejím záměrem je pomocí této metody přispět k vytvoření světa, kde budou vyslyšeny a naplňovány potřeby všech.  Napsala sérii knih věnovaných proměně sebe a společnosti. Pro české čtenáře jsme se rozhodli začít částí jejího díla věnované práci na společnosti.

Tři pilíře nenásilné komunikace

V nenásilné komunikaci se rozvíjí tři typy dovedností:

• Kontakt se sebou samým: zaměření pozornosti na vlastní pocity a potřeby a kultivování vnitřní svobody v nakládání s nimi.
• Upřímné sebevyjádření: vyjádření všeho podstatného takovým způsobem, který budou ostatní lidé schopni slyšet a pochopit.
• Empatie: vytváření prostoru pro prožívání druhého člověka tak, aby se cítil slyšen, pochopen a brán vážně.

Ukázka z knihy Miki Kashtan

Práce na sobě při snaze o nenásilnou společenskou změnu

I když „být změnou“ samo o sobě ke společenské změně nestačí, vnímám to jako zcela nevyhnutelnou podmínku. Beze změny na vnitřní úrovni i nadále žijeme podle internalizované verze struktur, které chceme změnit. I když se nám podaří dané struktury svrhnout, je nepravděpodobné, že vytvoříme něco zásadně odlišného. Například když chceme vytvořit svět, ve kterém bude záležet opravdu na každém, avšak vnitřně jsme i nadále odcizení ostatním, projeví se to i při naší práci na změně a nově vytvořené struktury budou oním odcizením a polarizací prostoupeny.

Vše, co je třeba změnit vně, je třeba změnit i uvnitř. Tato práce na sobě samých nenahrazuje práci na systému ani jí nepředchází. Vnitřní práci vnímám tak, že živí naši práci na vnější změně a je vnější změnou současně živena. Obě se nevyhnutelně doplňují.

Při práci na změně společnosti se mění i podmínky, v nichž pracujeme. Práce samotná je pozoruhodně podobná každodenní práci. Naším cílem je udržet si své odhodlání k nenásilí i v obtížných podmínkách práce na sociální změně i s jejími skutečnými riziky. Přijetí a aplikování principiálního nenásilí přesahuje míru každodenních vztahů s jinými lidmi a zve nás k hlubšímu pohledu do vlastního nitra. Některé části našeho vědomí je nutné transformovat a osvobodit od dědictví odcizení, nedostatku a bezmoci, které jsou již několik tisíciletí pevnou součástí naší psýché. Takováto transformace vyžaduje značné odhodlání, odvahu a lásku.

Vize jako opěrný bod

Jak můžeme zůstat pevní v našem přesvědčení o možnosti vytvořit svět založený na lásce, štědrosti, ekologické citlivosti, laskavosti, míru a úctě vůči lidským bytostem a životu samotnému, v podmínkách přebujelého cynizmu, zoufalství a materialismu?

Vzpomínám si na příběh, který mi před mnoha lety vyprávěla má matka: Na náměstí ve městě přichází každý den muž, postaví se na to samé místo a vypráví příběhy. Je úplně sám, nikdo ho neposlouchá. Přesto muž přichází znovu a znovu. Jednoho dne se ho malé dítě zeptá, proč stále vykládá své příběhy, když ho nikdo neposlouchá. A on odpoví: „Kdysi jsem své příběhy vyprávěl v naději, že si je někdo vyslechne. Dnes je vyprávím proto, abych se ujistil, že je nezapomenu, a nenaslouchal jiným příběhům.“

Pro mne z tohoto vyprávění plyne poučení o tom, jak důležité je pěstovat vizi, na které pracuji, a udržet si ji bez ohledu na to, co všechno se ve světě a okolo nás děje.

Když nám chybí vize, riskujeme, že naše práce na společenské změně se může stát bojem proti nejnovější hrůze, která nás postihla. Práce proti čemukoliv vede dříve nebo později k vyhoření a ztrátě účinnosti.

I když aktivity, které podnikáme, jsou samy o sobě obstruktivní povahy, jako například občanská neposlušnost, můžeme tyto aktivity vytvářet podle vzoru Martina Luthera Kinga a Mahátmy Gándhího – zaměřením se na takovou občanskou neposlušnost, která ukazuje, v jakém světě chceme žít, spíše než na protest samotný.

Vize hraje i další důležitou roli při mobilizaci a udržení nasazení při práci. Roli, s níž jsem se dobře seznámila při psaní této knihy. Když totiž pracujeme na vizi, do jisté míry žijeme ve světě, který tvoříme, a zažíváme tak krásu a cítíme možnosti spojené s takovým pohledem do budoucnosti. To nám pomáhá vyvázat se z útrap a žalu života ve světě, který nefunguje pro tak obrovské množství lidí, a povznáší nás to blíže k možné budoucnosti, ve které můžeme opravdu plně spočinout.

Setkání se zoufalstvím

Není lehké znovu a znovu pracovat na plném otevření se zoufalství, hrůze a jiným emocím, které zažíváme, když vidíme, co se ve světě děje. Pokud s těmito emocemi nepracujeme, mnoho lidí, včetně těch, kteří pracují na sociální změně, má tendenci pocity potlačovat nebo zcela znecitlivět a je pro ně obtížné řídit se spíše svou vizionářskou vášní než hněvem a naléhavostí.

V prvním svazku této série jsem napsala kapitolu s názvem „Prožitek zoufalství“ Podstata této části je stejná, jakou nám nabídla Joanna Macyová: Pokud nepracujeme se svým zoufalstvím, zůstaneme pravděpodobně znecitlivění, bezmocní nebo rozhněvaní. Když se svému zoufalství dostatečně věnujeme, uvolníme tím sílu naší péče a vášně, které nás jako palivo pohánějí dopředu.

Má zkušenost mi říká, že s hlubšími vrstvami zoufalství můžeme jen těžko pracovat bez podpory jiných. Je to jedna ze situací, kde podporu komunity vidím jako nezbytnou. Paradoxem zůstává, že mnohé komunity takové práci často spíše brání. V mnoha skupinách se vyvine atmosféra cynismu a spravedlivého rozhořčení, případně tendence dělat jízlivé poznámky o politických rivalech. O to složitější je pak zpomalit, aby se skryté zoufalství mohlo vyplavit na povrch. Zoufalství není hezké ani příjemné a odhodlání opakovaně se k němu stavět čelem vyžaduje od každého vědomé rozhodování.

Na druhé straně se mi ještě nikdy nestalo, abych se po intenzivní práci na svém zoufalství nebo se svým žalem necítila lehčí, nabitější a naplněná nadějí a radostí. Svět zůstal stejný, ale má schopnost přijmout ho takový, jaký je, se opět zdokonalila.

Nelpění na výsledku

Jestliže jste aktivistka nebo jiným způsobem pracujete na změně vnější reality, můžete se podivovat nad tím, proč se vůbec zabývám myšlenkou nelpění na konkrétním výsledku, a říkat si, zda to nakonec nemůže vést k apatii nebo k polovičatým výsledkům.

Nelpění však není o nechtění. Nevázanost je spíše o zodpovědnosti za své potřeby a o tom být otevřeni možnosti, že zůstanou i nadále neuspokojené – což již dlouho platí pro mnoho z nás.

Ti z nás, kteří pracují na společenské změně, se často odosobňují od vlastních potřeb a s velkou naléhavostí trvají na tom, že to, co chtějí, je správné. Mluvíme o tom, co by vláda „měla“ dělat, místo abychom mluvili o tom, co chceme. Víme přesně, co se „musí“ stát, místo abychom mluvili o své bolesti při pohledu na to, co se děje, a o své touze po jiném světě. Hovoříme spíše o všem okolo nás než o tom, co se děje v nás samých. O svých potřebách se zmíníme málokdy. „To, co dělám, není o mně!“ říkáme. Chováme se, jako by mluvení o tom, co chceme, snižovalo naléhavost toho, co říkáme, nebo jako by nás pak ti druzí nebrali vážně, když otevřeně položíme své srdce na dlaň. Toužit po něčem, mít lidské potřeby je vnímáno jako slabost, jako něco, za co bychom se měli stydět, nebo přímo jako něco hloupého.

Navíc se myšlenka osvobození od fixace může zdát pošetilá, když se vášnivě snažíme „zachránit svět“. Co hladové děti například? Jak můžeme netrvat na tom, aby byly nasyceny?

Nelpění na výsledku neznamená vzdát se naděje, že všechny děti na světě budou mít dostatek jídla. Není to ani o tom, vzdát se práce na takovém cíli. Jde spíše o naši schopnost vnitřně tolerovat možnost, že se to nestane. Pokud takovou možnost nejsme schopni tolerovat, jak v sobě můžeme najít dostatek prostoru k fungování v dnešní realitě? Jestliže je náš přístup založen na tom, co by se mělo stát, bez schopnosti přijmout život v jeho reálné podobě, co by nám bránilo ve snaze si změnu vynutit? Mnoho revolucí vyústilo do režimů plných hrůz. Jak si budeme schopni udržet svou vizi a otevřenost, když nejsme schopni tolerovat ty, kteří podporují to, co se dnes děje?

Mít otevřené srdce znamená prožívat hrůzu vědomí, že každých šest vteřin zemře na světě jedno dítě do pěti let na následky nemocí, chudoby, podvýživy a válek. Bez nástrojů k tomu, abychom si vědomě udrželi svá srdce otevřená, se mnozí z nás uzavřou a vytěsní tuto realitu z vědomí, aby dokázali žít dál. Jiní naopak podlehnou hněvu nebo zoufalství, které mohou zase vést k hrůze a dominanci nad druhými.

Když přijmeme možnost, že řešení nalezeno nebude, a současně si udržíme svá srdce otevřená, když budeme věnovat pozornost situaci a konat v zájmu naší vize – naše snaha bude mít velice odlišný nádech. Míříme k našim snům, plně se věnujeme naší vizi i potřebám a zůstáváme otevření tomu, co se uvnitř i kolem nás děje.

Odvaha snášet následky

U většiny z nás se následky praxe nenásilného postoje mohou podepsat na našich vztazích s druhými. Když se však pokusíme o systémovou změnu, následky mohou být naprosto odlišné. Postavit se čelem strachu z možných následků je naprosto nevyhnutelné, protože strach brání svobodnému výběru. Ten je absolutně klíčový pro naši schopnost udržet si nenásilný postoj v někdy i velice náročných situacích.

Film Police, Adjective, který napsal, natočil a produkoval Corneliu Porumboiu, je citlivá studie hranic odvahy. Příběh je pozoruhodně jednoduchý: policista sleduje teenagera, který je podezřelý z prodávání drog, a v průběhu tohoto sledování se dostává do morálního dilematu.

Prožívala jsem tento film jako vzácně mistrnou práci, jako hluboké a citlivé objevování klíčových aspektů toho, co to znamená být člověkem. Film se odehrává ve velice pomalém tempu a zdánlivě se v něm, kromě jedné scény na konci filmu, nic neděje. Kvůli výčitkám svědomí je protagonista postaven před neuvěřitelně obtížnou volbu, která někomu může změnit celý život. Vyvrcholením filmu je rozhovor hlavního hrdiny – policisty – s jeho nadřízeným, během kterého se pokusí ze situace vycouvat nebo změnit svůj úkol. Bude se řídit svým svědomím a postaví se moci čelem, nebo podlehne strachu a vzdá se? Právě tento rozhovor, který tak umně a dramaticky odhaluje, co znamená postavit se moci čelem, považuji za mistrovský kousek. Nemohla jsem si pomoci a plně jsem se ztotožnila s hlavním hrdinou jako s člověkem, který stojí tváří v tvář rozhodnutí, zda hájit pravdu, nebo ne.

Jak daleko je každý z nás ochoten zajít ve snaze následovat svou morální intuici? Do jaké míry a jak často se dokážeme vzdát vlastní pravdy, abychom měli dost peněz, aby nás ostatní přijali, nebo abychom si udrželi jakýkoliv jiný druh základního pohodlí? Na tyto otázky nemám jednoduché a krátké odpovědi. Něco hluboko uvnitř mi však říká, že jistým způsobem naše budoucnost závisí na naší rostoucí schopnosti se takovými otázkami zabývat, jakož i na naší kolektivní schopnosti přiblížit se hluboké morální a osobní integritě. Chci v těchto oblastech růst a inspirovat druhé. Chci se i nadále zabývat svou vlastní spoluúčastí na tom, s čím vnitřně nesouhlasím. Chci najít své hranice, přijmout je a posunout, abych i tváří v tvář strachu dokázala dělat stále troufalejší kroky. Chci zdokonalovat svou schopnost povzbuzovat ostatní k tomu samému, protože chci žít v budoucnosti, na kterou se můžeme těšit a celým srdcem se jí účastnit.

Vidět lidskost v každém z nás 

Láska je spásná a vynalézavá. Láska buduje a spojuje, nenávist boří a ničí. Přístup „ohněm proti ohni“ přináší trpkost a chaos. Láska přináší smíření a vytváří milovanou komunitu. Fyzická síla může potlačovat, omezovat, donucovat, ničit… ale nemůže vytvářet a organizovat nic stálého – jenom láska to dokáže. Ano, láska – tedy pochopení, vynalézavá a spásonosná ochota… i vůči nepřátelům – je opravdovým řešením.

Martin Luther King ml.

To, co v konečném důsledku činí nenásilí výjimečným, jsou spíše jeho úmysly než činy samotné. Ježíš, Gándhí, King a další tvůrci praxe nenásilné sociální změny se zasazovali o to, abychom v každém jedinci vždy viděli plnohodnotného lidského tvora, včetně lidí, jejichž chování bezpochyby ubližuje nám nebo jiným. Podmínky jsou to nekompromisní a vždy zahrnují lásku – lásku k nepřátelům, lásku k těm, kteří nás nenávidí. I snaha zastavit člověka, o němž jsme přesvědčeni, že ubližuje, může být vykonána s láskou a respektem.

Na to, abychom k lidem přistupovali jako k lidským bytostem, a ne jako k nepřátelům – bez ohledu na jejich pozici, nebo na to, zda s nimi chceme spolupracovat, zda je chceme organizovat, přesvědčovat je či se jim postavit na odpor – potřebujeme vnitřní kapacitu. Přeji si, aby tato kapacita byla v kruzích sociální změny široce rozšířená.

Vzpomínám si na filmový záznam z přípravy černošských aktivistů Hnutí za občanská práva, kteří se chystali na to, jak budou sedět jídelnách vyhrazených jen pro bílé. Neumím si představit, jak bylo možné dosáhnout takové úrovně sebeovládání a vnitřního klidu, kterou tyto mladé ženy a muži prokázali, pokud neměli dostatek hluboké lásky k tomu, aby vyvážila ponižování, trápení a brutalitu, jimž byli vystaveni. James Zwerg, jeden z členů skupiny zvané Freedom riders, který byl lynčován davem a téměř podlehl svým zraněním, řekl toto: „Poprosil jsem Boha, aby mi dal sílu zůstat nenásilný a abych lidem dokázal odpustit to, co mi mohli udělat.“

Nevidím žádnou kratší cestu. Pochybuji o tom, že kdokoliv, kdo vážně uvažuje o zapojení se do nenásilné společenské změny, tak může činit dlouhodobě nebo účinně, aniž se naučí milovat každého člověka. Je to nejlepší lék na strach, a tedy i zdroj odvahy snášet následky.

Záměry nenásilné komunikace

Mít jasno ve svých úmyslech nám pomáhá žít a konat v souladu s našimi hodnotami. Při používání nenásilné komunikace se zaměřujeme na následující záměry. Činíme tak, protože věříme, že obohacují náš život a přispívají ke světu, ve kterém je mírumilovně postaráno o potřeby každého z nás.

Laskavý přístup 

1. Soucit k sobě samému. Snažíme se zbavit sebeobviňování, sebeodsuzování a stejně tak i sebedonucování a přistupovat k sobě samému se soucitem a s pochopením pro potřeby, které se svými činy snažíme naplnit.
2. Citlivé vyjadřování. Při vyjadřování se snažíme vycházet ze svého srdce. Mluvíme o svých pocitech, o svých potřebách a vyjadřujeme konkrétní a uskutečnitelné prosby.
3. Citlivé naslouchání. Vždy se snažíme za slovy a činy druhých vidět jejich pocity a potřeby, bez ohledu na to, jak se vyjadřují (odsuzování, nátlak, fyzické násilí…), a zda jsou naše potřeby naplněné nebo ne.
4. Spojení jako priorita. Obecně, ale obzvlášť v napjatých situacích, se snažíme nejprve soustředit na lidské spojení s potřebami druhých namísto automatického hledání rychlého a potenciálně pochybeného řešení.
5. Za hranicemi „správného“ a „nesprávného“. Snažíme se překonat svůj návyk odsuzovat to, co se děje, jako „správné“ nebo „nesprávné“ (morální posuzování), a zaměřit se na to, zda jsou lidské potřeby naplněny, nebo ne (odhadování míry naplnění lidských potřeb).

Vědomý výběr, zodpovědnost, klid

1. Zodpovědnost za své pocity. Snažíme se vidět spojení mezi svými potřebami a pocity a přitom si uvědomujeme, že druzí nemají moc ovládat naše pocity. Toto poznání nám dává moc/sílu rozhodnout o našem dalším kroku namísto toho, abychom čekali, až se ti druzí začnou chovat jinak.
2. Zodpovědnost za své činy. Snažíme se vždy vidět možnost vnitřního výběru a rozhodovat se podle stavu potřeb svých i těch druhých v dané situaci. Vyhýbáme se činům motivovaným strachem, pocitem viny, hanbou, povinností nebo touhou po odměně.
3. Život v míru s neuspokojenými potřebami. Když naše potřeby zůstávají nenaplněny, snažíme se pracovat se svými emocemi. Usilujeme o spojení s tím, jak si dané hodnoty (potřeby) ceníme, než abychom za každou cenu trvali na jejím naplnění.
4. Schopnost naplňovat potřeby. Snažíme se pěstovat svoje vnitřní zdroje, zejména dovednosti v nenásilné komunikaci, abychom mohli efektivněji přispívat ke spojení mezi lidmi a k hledání tvůrčích řešení při naplňování lidských potřeb.
5. Schopnost odpovídat na aktuální situaci. Namísto našeho návyku určovat, jaký kdo jsme, se snažíme pěstovat svou schopnost spojit se v dané situaci s potřebami všech.

Dělení se o moc (partnerství)

1. Plná péče o potřeby všech. Snažíme se vyslovovat upřímné prosby bez skrytého vynucování. Tak můžeme zůstat otevření návrhům ostatních. Když slyšíme „ne“ nebo když ho sami vyjádříme, v dalším kroku usilujeme o naplnění potřeb všech stran – ne pouze svých, nebo jen těch druhých.
2. Rozdělování zdrojů založené na naplňování lidských potřeb. Při dělení se o přírodní zdroje se snažíme uplatňovat takové strategie, které mají za cíl uspokojit co nejvíce potřeb co největšího počtu lidí a životního prostředí.
3. Ochranné použití síly. Sílu se snažíme použít pouze k ochraně života, zdraví či materiálních hodnot. I v takovém případě ji používáme citlivě, ohleduplně, v co nejmenší možné míře a pouze v situacích, kdy dialog není možný nebo neumožňuje momentální fyzické bezpečí. V žádném případě ji nepoužíváme k výchově, jako trest nebo k tomu, abychom dosáhli toho, co chceme, bez souhlasu ostatních. Jakmile se cítíme bezpečnější, snažíme se vrátit k dialogu.

Kdo je autorka?

Miki Kashtan se více než dvacet let věnuje vizi světa, který se stará o potřeby všech.

Miki se narodila a vyrůstala v Izraeli. Když jí bylo přes dvacet let, rozhodla se opustit válečný Izrael a přestěhovala se do USA, kde se živila jako programátorka. Od roku 1988 se postupně propracovala z postválečné deprese do práce na jasné vizi. Její vize se týká světa, který se dokáže uspokojovat potřeby veškerého života. V roce 1994 objevila nenásilnou komuikaci a zjistila, že tato metoda jí může pomoci uskutečňovat její vizi. V roce 2002 spoluzaložila organizaci Bay Area Nonviolent Communication.

Mezi lety 1989 a 2019 žila střídavě v Berkeley a v Oaklandu v Kalifornii. Na Univerzitě v Berkeley získala doktorát ze sociologie. Mikiiny články byly publikovány v mnoha médiích, včetně The New York Times.

Miki se učí, objevuje, rozvíjí a vyučuje principy a dovednosti, které z její vize dělají reálnou možnost. Je spoluzakladatelka organizace Bay Area Nonviolent Communication a certifikovaná lektorka nenásilné komunikace. Jako trenérka mediace, facilitace skupin, koučinku, vedení workshopů a skrze konzultační práci v organizacích a s jednotlivci inspirovala a vyškolila studenty po celém světě.

Pokud si přejete přispět k Mikiiným snahám o osobní a společenskou transformaci, můžete tak učinit skrze Mikiin Kruh podpory: http://thefearlessheart.org/how-you-can-help/circle-of-support/.

Své blogové příspěvky publikuje na webu The Fearless Heart. Osobní stránky Miki Kashtan jsou mikikashtan.org.

Kdy kniha Miki Kashtan Svět nenásilí: Obnovování tkaniny lidského společenství vychází?

České vydání této knihy v překladu Miro Zálety vychází v červnu  2022. Design knihy je od Marcely Vorlíčkové.

Obrázky v tomto článku jsou od Beatriz Aurory.

Kde je kniha Miki Kashtan Svět nenásilí: Obnovování tkaniny lidského společenství  k dostání?

Přes odkaz níže nebo v knihkupectvích.