„V nesouhlasu mladého člověka a jeho ochotě ohradit se proti nespravedlnosti se skrývá a vzkvétá divoká zásobárna kreativní energie. Zatímco ostatní kultury považují tento přechod za nesmírně důležitý, pod našima rukama z něj vzniká katastrofa tragických rozměrů, kdy mládež odsuzujeme jako neukázněné a vzpurné jedince, které je třeba převychovat a naučit poslušnosti. Místo abychom mladým dospělým dali možnost podílet se na vedení společnosti a účastnit se našeho kruhu přináležení a požádali je, aby proměnili zastaralé struktury, je jejich vášeň zahnána do ohrádky studu a represe.

Já sama sice matkou nejsem, ale mám mnoho kamarádek maminek a vidím, jak je trápí, když nemají s dětmi dost trpělivosti nebo se na ně rozzlobí. Důvodem myslím je, že v naší kultuře popíráme stínovou stránku mateřství. Vyzdvihujeme idealizovaný archetyp milující matky ztělesňující bezpodmínečnou lásku, soucit a péči. Problematické na této jednostranné perspektivě je, že jak matku, tak dítě učí, že vše menší, než milující matka je nenormální či nepřirozené.
Při zkoumání evolučních východisek si však můžeme uvědomit, nakolik jsou i znepokojující, ničivé impulsy přirozeným rozměrem mateřství. Pokud se matka cítí být bez podpory, neviditelná a vyčerpaná na hranici zhroucení, velmi lehce ji může ovládnout její vlastní stín. Dokud tedy oslavujeme milující matku a nebereme na vědomí i její temný protiklad, ženy budou odsouzeny přehrávat jej nevědomě.

Touha po společenství a smyslu života je natolik silná, že nás může přivést do různých ustavených skupin, systémů víry či pracovních a soukromých vztahů, jež našemu umenšenému či rozdělenému Já poskytnou pocit přináležení k něčemu vyššímu. Těmto místům však často vládne jejich vlastní motivace a skryté dohody. Udělí nám podmíněné členství a žádají, abychom se zbavili určitých částí sebe sama, pokud chceme být jejich součástí.

Při zkoumání feminity narazíme na velkou zásobárnu darů, které byly ignorovány, odmítány nebo upadly v nemilost. Snění je považováno za nepřínosné, komunikace těla se tlumí léky, pocity nemají v zasedacích místnostech žádný hlas, rituál byl vyprázdněn a odříznut od přírody a se zemí se se samozřejmostí nakládá jako se zdrojem zisku. Vybudovali jsme propracovanou kulturu založenou na znevažování těchto věcí, které se v průběhu života mnoha generací staly pro naše náboženství a společenské systémy natolik všedními, že by se muselo stát něco nadmíru děsivého, abychom si vůbec povšimli, že nám chybí.

Ve vyhnanství musíme udělat to, co bohyně Inanna, tedy vrstvu po vrstvě odložit brnění a ozdoby až do úplného obnažení. Pak musíme nechat symbolicky zemřít starý život, abychom se mohli znovuzrodit, odolnější a s posvátným posláním. Zasvěcený dospělý se naučil odolávat nejistotě, svou ztrátou a smutkem splatil dluh bohům a rozhodl se svým životem tvořit krásu jako budoucí předek, kterým vskutku je.

ŠLÉPĚJE SEDNY
Velká matko oceánů, volám tě, abys požehnala mým břehům.
Ztiším se jako písek
znalý trpělivosti tisíciletí,
poté co mě rozbili na nejzákladnější kousky mé podstaty.
Čekám, až na mě přijde řada na hraně věcí známých,
až mě milostivě smáčíš svým vzedmutím.
Přeji si pouze, abys mě vyviklala svou silou,
a třeba i odnesla do svých hlubin,
pro možnost letmo spatřit život pod hladinou.
Kéž mě posedneš, byť i jen na chvíli,
abych poznala nepřítomnost své zemské tíže
a mohla být účastna tvého rytmu a rozporuplnosti.
Kéž může mé tělo sloužit tomu, k čemu bylo zamýšleno:
k výrazu tvé milosti.
A všechny pěšinky, které vytvořím touto básní –
všechny písně a přátelství, která vzniknou –
všechny pohyby a vlnky, které ve světě způsobím –
kéž v sobě nesou něco ze tvých stop.
Kéž ta část tebe, která se mě dotkla,
se dále množí svou úžasnou plodností,
dokud nebudeme všichni prodchnuti údivem
nad tvou nesmírností uvnitř sebe.

Žijeme pod nadvládou určité hegemonie pozitivity, která vyzdvihuje potěšení nad bolest, zisk nad ztrátou, štěstí nad smutek a tvořivé nad ničivé. Učí nás, že se máme povznést nad věci jako hněv, úzkost, zármutek – a nehledě na použité prostředky zůstat v blaženosti a světle. Takovéto obcházení je nebezpečné, protože nás učí nejen odříznout se od vlastní mnohočetnosti, ale také od velkolepé škály samotného života.
Co když na záporných emocích není nic špatného, nýbrž mají vlastní svébytnost? Co když mají sdělit něco podstatného každému z nás i všem navzájem a jádro problému tkví spíše v mylné představě, že nám negativní emoce nepomáhají v rozvoji a potřebují napravit? Podobným způsobem si držíme od těla lidi, kteří se od nás příliš liší, vyhýbáme se vnitřnímu setkání s jinakostí a vylučujeme vše, co nezapadá do obrazu, který jsme si sami o sobě vytvořili.

Neexistuje život prostý utrpení, můžeme však pozměnit svůj vztah k bolesti, abychom dokázali kráčet po jejím boku. Prvním vítězstvím může být prostě neutéct, avšak nakonec budeme natolik zvědaví, že se otočíme a svým pronásledovatelům pohlédneme do tváře. Postupně se naučíme, že spása leží vždy na druhé straně stínu, a budeme stále odvážnější a pohostinnější vůči temnotě. Objevíme, že noční můry jsou znamením něčeho, co je připraveno vstoupit do vědomí.

Tělo je domovem, který nikdy neopouštíme, ačkoliv někteří z nás se o to pokoušejí. Je to místo, kde na celý život zakořenila naše duše, a pouze prostřednictvím fyzických smyslů poznáváme svět, ve kterém žijeme. Rukama nabízíme jemnost dotyku, hlasem vyslovujeme pravdu, ušima rozlišujeme hluk od hudby a pomocí nohou zaujímáme postoj. Podivným pocitem v břiše poznáváme, že je něco špatně, zvýšením teploty vyjadřujeme touhu a chvěním srdce očekávání něčeho nového.

Pravé léčení je nepůvabný proces prožívání dlouhých období bolesti. Razit si cestu temnotou. Držet napětí mezi nadějí na zlepšení a přijetím toho, co se děje. Zůstat oddán nesplnitelnému úkolu zotavit se a zároveň být ochoten žít s trvalostí zranění.

Ve skutečnosti existuje pouze jeden způsob, jak oživit umírající a zchátralý svět: vytvářet krásu tam, kde se zabydlela ošklivost. Krásou nemyslím povrchní přitažlivost, ačkoliv se toto slovo v tomto smyslu často používá. Krása je půvab obdivovaný ve své nedílnosti, nikoliv pro svou jmenovitou hodnotu. Krása, na kterou odkazuji, je strávený, metabolizovaný zármutek. Zahrnuje rozbitost a chybovost, a tím nám zprostředkovává něco lahodně skutečného.

Říká se, že zármutek je cena, kterou platíme za lásku vůči něčemu či někomu, ale je to také výsada, protože právě zármutek skýtá pravou krásu – která není nutně pěkná, ale vždycky pravdivá -, aby si skrze vás nalezla cestu. A tuto medicínu krásu potřebuje svět ke svému vyléčení nejvíce.
Má-li krása dokončit svůj přirozený cyklus, musí být viděna, ale mnoho z nás děsí představa, že bychom měli nabídnout své dary světu. Dokud se nabízíme pouze zčásti, vykukujíce zpoza ochranných štítů své persony, naše pravá rodina nás nemůže vidět.
Je však třeba podotknout, že sdílet svou krásu ve světě bez pochopení, není cestou pro lidi se slabým srdcem. Když se necháte vidět, setkáte se tváří v tvář se svým strachem z posuzování, kritiky, přehlížení a výsměchu.

Rozpoznejte neviditelné ruce, která vás vedou, dech, který vámi dýchá, zdi a střechu chránící vás před zimou, vodu zázračně vytékající z vašeho kohoutku, dlouhou linii předků, jejichž každý krok (všechny kroky) umožnil vaše vtělení. Přináležíte ke všem těmto posvátným pomocníkům. Vaše členství je nezpochybnitelné. Uznáte-li toto bohatství, váš život nemůže jinak než se stát darem opláceným tomu, co vás vyživuje.

V každém životě se chce projevit příběh, který nás propojuje napříč časem s našimi předky, naše podsvětí, uložené hluboko v kostech, jež jsou kostmi samotné země. Pokud pomocí své zvoucí přítomnosti dokážeme vynést tento příběh na světlo světa pro druhé i pro sebe, existuje naděje, že můžeme začít žít ve shodě se svou nejhlubší přispívající přirozeností.“

Děkujeme blogu Kuchařka ze Svatojánu!