K Cestě osvobození: příběh knihy a její překladatelky
Přeložila jsem tuto knížku v roce 2001, protože jsem chtěla prožívat jeden a dvaceti denní soustředění, na které jsem do zahraničí už nemohla odjet. Čekala jsem totiž svého prvního a jediného syna a mohla jezdit do Plum Village jen do pátého měsíce těhotenství. Pak už to nešlo a já cítila potřebu během rizikového těhotenství setrvávat doopravdy v Plném vědomí nejen se svým tělem a dítětem, které rostlo pod mým srdcem, ale také v té zázračné a uzdravující energii, jakou vyzařuje velká sangha pod vedením Thaye Nhat Hanha.
Lékaři mi totiž řekli, že děti mít už nebudu. Byla to pro mě nesmírně bolestná rána. Po třech týdnech, kdy jsem tu zprávu doobjímala a odplakala, najednou jsem uviděla řešení: všechny děti budou moje děti, pošlu svou lásku tam, kde schází a budu se své duchovní praxi věnovat naplno. A tak jsem se hned vydala znovu na velikonoční frankofonní retreat 2001 do Plum Village. A všelijak si naplánovala, co všechno budu dělat. Den před příjezdem, už ve Francii, jsem objevila první zázrak: byla jsem těhotná. Spontánně. Přirozeně. Pak mi lékař zase říkal: „Nevěřte tomu, je málo pravděpodobné, že to všechno dobře dopadne.“ Jak čelit takovým děsivým prognózám?
Řekla jsem si možná má pravdu a možná ne. Nechala jsem všeho být a začala překládat knížku, kterou držíte v ruce. Pokračovala jsem ve své praxi úplně stejně poctivě jako posledních 5 let. Cvičila jsem jen a přesně ta jednoduchá cvičení, která nás Ctihodný Thay učil a která najdete v této i dalších knížkách, co právě vycházejí.
Jediné, co jsem během té doby nedělala, bylo vzorné sezení v polovičním lotosu. Naopak, neustále jsem hledala, jak co nejlépe vyhovět tělu, aby se cítilo co nejlépe. Celých 9 měsíců jsem tak vlastně nepřetržitě „meditovala o těle v těle“. Šlo to samo a bylo to velmi jednoduché. Překládáním těchto Thayových promluv se mi podařilo prožívat třítýdenní retreat po celé čtyři zbývající měsíce do narození synka. Zároveň jsem věděla, že tím také připravuji první souvislý použitelný retreat se záznamem živých promluv zenového mistra v češtině i pro své budoucí bratry a sestry v Dharmě u nás v Čechách.
Syn se narodil přirozeně a bez jediného problému. Bylo neuvěřitelně krásné sledovat jeho chování, když jsem ho poprvé mohla přivézt do Plum Village. Byl prvňáček a ve škole se často rval, energický kluk s proříznutou pusou. Jediný modrooký blonďáček mezi převážně francouzskými dětmi byl vidět všude. Pohádali jsme se už při stavění stanu, unavení po dlouhé cestě autem. Zastavila jsem se a vzala ho do jídelny. Nikdo tam v tu chvíli nebyl. Seděli jsme naproti sobě u čaje a najednou zazněl zvon. Nikdy nezapomenu, jak se jeho modré oči proměnily! Nebylo nejmenších pochyb, o tom, že to tam znal – byl znovu Doma. Nemusela jsme mu říkat, co má dělat. Zastavoval se, když zazněl zvon a dýchal jako my všichni. Odbíhal a vracel se. Lidé si ho oblíbili, až ho dokonce bratr Phab Kin pozval ke spolupráci v obchůdku s knížkami a zmrzlinou. Opravdu si to tam zamiloval a během každého pobytu se proměnil ve šťastného chlapce se zářícíma očima. Kéž by našim dětem stále oči takto zářily i když chodí do školy! Dnes je mu 17 let a Dharmový déšť, v němž se v Plum Village koupal a vstřebával jej pouze neverbálně (o překlad nestál a rozuměl tehdy jen češtině), proměňuje teď v realitu svým vlastním způsobem v jeho „sangze“, oddílu vodních skautů, kde pomáhá dětem růst do zdravého sebe-vědomí, lásce k přírodě, samostatnosti i zodpovědnosti v kolektivu.
A jak jsem se do Plum Village vůbec dostala?
V roce 1998 mě tam nepřímo poslal můj první zenový učitel, profesor Kamil V. Zvelebil a Sensei ordinovaný v tradici japonské školy Sótó v klášteře Sósendži v Kjótu. Dharmovým jménem se jmenoval Dóšó (Ten, co osvětluje Cestu). Potkala jsem ho na indologii na FF UK, kde přednášel jako vážený profesor, světově známý odborník na tamilštinu. Místo přednášky o současné indologii nám ale jednoho dne vyprávěl svůj životní příběh a jak se jednou v antikvariátu v Holandsku začetl do buddhistické knížky a jak začal praktikovat sám, až dostal v tradičním obřadu svolení učit. Byl plně normální člověk, otec tří dětí, ženatý a naplno pracoval. Nesmírně mě zajímalo, jak se dá žít v souladu s Buddhovou cestou v našem civilním světě mimo klášter. Napsala jsem mu dopis a časem mě přijal tradičním způsobem trojího požádání za svou učednici, jak říkával se smíchem. Provedl mě prvním výcvikem v zenové praxi. Učil mě od mysli k mysli, i šin den šin, neboť jinak se dharma předat nedá. Vedl mě ručně psanými dopisy a já za ním jezdila do jižní Francie, kde žil na penzi se svou báječnou ženou Ninou. Narodil se ve stejném roce jako Thay Thich Nhat Hanh.
Když seznal, že přišel čas, doporučil mi, abych pokračovala a nezůstávala se svou duchovní praxí sama. V Čechách byl buddhismus ještě „v plenkách“ a znala jsem jen jediného člověka, který ale žádná setkání neorganizoval, praktikoval sám stejně jako já.
Sensi Dóšó pro mě našel po Evropě mnoho různých učitelů a sangh. Chtěl, abych se rozhodla sama, jak budu pokračovat. Zeptala jsem se tedy, když pomyslí na všechny ty učitele, kdo se mu vybaví jako první? A on řekl: „Než jsem šel na operaci srdce, které jsem se velmi bál, napsal jsem Thich Nhat Hanhovi a on mě přijal v osobním rozhovoru jako kolegu a bratra učitele, i když jsem jen malý mistr a nevedu žádnou významnou sanghu. Upřímně jsem mu řekl, co mě přivedlo k zenové praxi a jak mi praxe změnila život, a také z čeho mám teď velký strach. Ctihodný Thay mě vyslechl a poradil, jak projít s Plným vědomím zkouškou, která mě čekala. Byl tak laskavý a opravdový, že díky jeho podpoře jsem k operaci srdce a léčení přistoupil úplně jinak. Dodnes mám pocit, že jsem to přežil díky němu. Nesmírně mi pomohl. Proto bych se na tvém místě jel podívat do Plum Village, abych viděl opravdu velkého učitele.“
A tak se to stalo. Když jsem se v roce 1998 vrátila ze svého prvního pobytu v Plum Village v jižní Francii, moc jsem si přála, abychom měli českou sanghu u nás doma. Osobností ctihodného Thich Nhat Hanha jsem byla doslova okouzlena, stejně jako početnou sanghou mnišstva i laiků. Každý člověk, který se s ním kdy setkal, má podobný zážitek. Thay Nhat Hanh má totiž neuvěřitelnou, vzácnou schopnost, jakou mívají opravdoví učitelé: když učí, každý v sále má pocit, že promlouvá jen přímo k němu samotnému, přímo do srdce. Nejinak jsem jej vnímala i já. Když mluvil například o tom, že pitím alkoholu způsobujeme svým játrům utrpení, klopila jsem oči studem, že si občas vínko dávám a jako by to o mně věděl… Jako by každému z nás viděl až do žaludku. A přes všechny naše chyby a nedokonalosti se na nás pořád mile usmíval, někdy se naplno smál. Měl hluboké oči, nebylo pochyb o tom, že do velké hloubky na vlastní kůži zná naše obrovské lidské trápení, a přesto mluví vždycky s lehkostí a září nehraným štěstím. Jak tohle dokáže? Co můžu udělat, abych mohla žít stejně lehce jako on? V našem světě plném starostí a stresu? Když to dokáže on a jeho mniši, co kdybych to taky dokázala? Nebo to aspoň zkusím? Thay sám sebou inspiruje každého z nás, ať nasloucháme jeho promluvě nebo čteme jeho poetické řádky a jakkoli nikdy nikoho do ničeho nenutil, ani nikoho nekritizoval, každý z nás se v jeho blízkosti začal opravdu snažit a měnit své různé zlozvyky. Po jeho promluvě jsme s ním chodili na procházku s Plným vědomím. Thay většinou za ruku s dětmi a za ním kráčel i tisícihlavý dav, všichni s Plným vědomím, pomalu, krok po kroku, opravdově. Byli jsme jako lidská řeka, která tiše protékala lesem a když se Thay zastavil u krásného výhledu nebo stromu či jezírka, posadila se i řeka lidí kolem něho. Bylo ticho. Hromové ticho. Plné zvuků přírody. Energie tak silné sanghy je nezapomenutelná. V té chvíli jsem si všimla, že zčistajasna jako bych rozuměla řeči ptáků v korunách stromů, okamžik po okamžiku se naše vědomí rozšiřovalo a do srdce nám proudila krása maličkostí, jakých si běžně nejsme schopni všimnout.
Nepřestala jsem se nikdy do Plum Village vracet stejně, jako mnoho přátel z celého světa. Trvalo 12 let, než jsem našla odvahu realizovat svůj sen o sangze v Čechách. Právě během jedné takové procházky v Plum Village v létě 2010 mi došlo, že už můžu, že přišel čas. Poradila jsem se o všem organizace saghy a když jsem se vrátila do Prahy, našla jsem v poště email od neznámého muže, Honzy Buriana, v němž mě žádal, zda bychom mohli založit sanghu, protože ho okouzlila jedna Thayova knížka, kterou četl v angličtině. Miluji tyhle zenové synchronicity.
A tak jsme 11. září 2010 založili u mě doma první Českou sanghu v tradici Thich Nhat Hanha. Byli jsme čtyři. Scházeli jsme se pravidelně na jeden společný den praxe v měsíci. Od té doby se přidalo mnoho dalších krásných lidí, přátel. Někteří lidé s námi zažehli zdravou jiskřičku touhy prohlubovat praxi jinými způsoby, mnozí zůstávají a mnozí se přidávají. Sangha nám roste jako květina. Už pět let se věnujeme praxi v centru Lotus, v Dlouhé 2, protože už jsme se do bytů nevešli.
Knížka, kterou držíte v ruce, je klenot, který vás může přenést do stejně krásného prožívání štěstí, jako mě tehdy a jako mnoho z nás. Nejlépe to funguje, když člověk všechno na chvíli nechá být, zajistí si co největší pohodlí a nechá na sebe slova prostě působit, podobně jako se to dělo mně během práce na překladu nebo jako když se člověk chystá koukat na krásný film. Může se stát, že i vás Thay skrze svá slova v češtině podpoří a pomůže vám v tom, co je pro vás důležité, protože z vlastní zkušenosti vím, že jsem tam jela poprvé s pocitem, že mě rozhodně netrápí vůbec nic a teprve ztišením a působením klidu a míru Thayových slov jsem si začala všímat, co se ve mně vlastně děje a že je možné to proměnit a žít mnohem šťastněji a opravdověji, navzdory okolnostem, které se proměňují z příznivých do nepříznivých a naopak.
Jedná se o první soubor zapsaných promluv z celého retreatu, a tak je možné používat text nejen po jednotlivých promluvách, ale i jako cyklus, který si každá skupinka nebo člověk sám může rozložit do časového úseku, jaký mu vyhovuje a prožít si své vlastní ústraní s promluvami, které na sebe navazují, a zároveň i jednotlivě dávají smysl.
Kéž touto knížkou i vy vstoupíte do „Království nebeského, které je buď tady a teď, nebo nikdy,“ jak říká Thay Thich Nhat Hanh.
Sofi Iva Prokopová,
Dharmovým jménem Čchan An Dia (Opravdová země míru), ordinovaná v tradičním obřadu 25. února 2012 v Plum Village
