Civilizace, která se stále zřetelněji ocitá na rozcestí

Literární noviny: Svět zdánlivě snadných aplikací, aplikovaných aplikací do našich méně či více vystresovaných životů. Asi to bude nějak jednodušší, ale naše dny se pak zahušťují i díky neustálé (ne)pozornosti, být stále v jakémsi střehu, co kdyby, co kdyby už… co kdyby už něco uniklo. A čím dál tím více se stává, že uniká.

Získáváme neodbytný tik, abychom čím dál tím víc přicházeli o svobodné užívání „nezapojeného“ času, a tím jaksi zpovzdálí ztrácíme i jistou svobodu, svobodu být jaksepatří volní, nezachytitelní, určitým způsobem rozevlátí. A tak jakoby se mimoděk stalo jakousi subversivní módou používání off-line mobilních telefonů – i s tím vědomím, že mnohé aplikace a především možnost jejich používání nám zůstanou skryty. Přístup zůstane odepřen přístup i k takovým službám, jako je Uber nebo Airbnb. Tedy služby, které se objevily až s příchodem chytrých telefonů a jejich masovým rozšířením a aplikacím v nich.

S oběma a mnoha dalšími aplikacemi, jež popisuje Brad Stone ve své knize Uber a Airbnb mění svět s podtitulem „Příběhy sdílené ekonomiky“, kterou vydalo nakladatelství Grada na začátku roku 2019 v překladu Jiřího Pondělíčka, se pojí svět výhod, rychlé dostupnosti i finančních úspor, ale také svět komplikací sociální povahy. Uber a Airbnb jsou určitě těmi nejdůležitějšími sociálními inovacemi a podnikatelskými nápady posledních zhruba deseti až dvanácti let, reagují na změněné potřeby lidí: rychle se někam přesunout nebo ubytovat a najít to snadno a co nejrychleji.

Změnilo se i chápání světa, zesílila touha učinit svět ještě dostupnějším. Žijeme ve světě, který sází na instantnost, na to vědět vše hned, na zvýšenou mobilitu lidí, kdy už často nelze rozpoznat, co je ještě mobilita pracovní a co již volnočasová, vše se směšuje. Dostupnost sítí a rychlého připojení dělá z celého světa, nebo aspoň z jisté jeho části, jeden pracovní hub, kde je možno se připojit a tři, šest, devět hodin pracovat a pak se zase odpojit a být na „dovolené“, byť tento termín nyní dostává trochu jiný rozměr. Práce i dovolená trvají nepřetržitě a jen my si určujeme, kdy jsme online v práci, a kdy online odpočíváme nebo se bavíme s přáteli, včetně těch virtuálních.

Tak tato mobilita „vytvořila“ požadavek na aplikace, které nás rychle někam přepraví či nám řeknou, kde můžeme dobře přespat – a nemusí to být jen hotel, penzion nebo hostel, ale třeba gauč v nějakém bytě (couchsurfing). Z knihy Brada Stonea se dozvíme mnohé o tom, jak se tento trh s rychlým přespáním a odvozem vyvíjel a že Uber ani Airbnb nebyli první a ze začátku ani zdaleka nejúspěšnější, pouze se jim nejvíc dařilo přijít s tím pravým přesně v kýžený moment, a nikoliv dřív, či naopak později.

A myšlenky to byly opravdu skvělé. Zajistit více placených převozů (taxi) nebo vozů na objednání, protože pojem taxislužba v mnoha zemích či státech USA nemohli používat, nebo využít zvyšující se poptávky po levnějším ubytování a hlavně dostupném ubytování nejen ve velkých destinacích a městech, ale i kdekoliv jinde.

Zároveň se s těmito podnikatelskými fenomény a úspěchy začaly objevovat první problémy – v případě Uberu nedodržování pravidel a překračování norem, v případě Airbnb zvyšující se nájemné, především ve velkých městech, čehož je dokladem i současný Berlín či Praha a mnohá další města, kde jsou turistické oblasti doslova vybydleny a nahrazeny krátkodobými rezidenty, kteří jsou ochotni platit víc než bývalí nájemníci. Kromě toho přibývá více bytů či celých domů, které jsou určeny jen pro spekulaci, popřípadě pro výše zmíněné rezidenty, kteří přijíždějí jen občas.

Vše je sice naprosto legální, ale centra se tak ještě více vyprazdňují, začíná se proto stále více hovořit o turistifikaci měst, kdy mnohé lokality (a nejenom ty v centru) jsou obývány jen turisty, obchodníky nebo dočasnými nájemníky a život měst se pak přesouvá jinam, na vzdálenější periferie. Nedávno jsem zaslechl názor, že města přeci nejsou pro všechny a kdo si na drahé nájmy nedokáže vydělat, tak se musí stěhovat na jejich okraje, či dokonce mimo města, a bohužel se to čím dál častěji týká i příslušníků střední třídy, kteří stále více opouštějí centra a stěhují se dál od nich.

To ovšem kontrastuje s dnešními snahami o návrat sousedských slavností nebo prostě jen setkání v rámci jednotlivých ulic nebo čtvrtí ve městě, kde se ale kvůli zmíněné turistifikaci onen sousedských duch kvapem vytrácí. A s tím vším souvisí druhá kniha, která vyšla pod nakladatelskou značkou Alferia rovněž v nakladatelském domě Grada Publishing v překladu Vojtěcha Ettlera na konci minulého roku, Uvědomělý život od Jamese Hollise. Jako by ono bytostné uvědomění kdesi chybělo, a proto je stále větší poptávka po podobných knihách, nabízejících cestu k hlubokému a bytostnému prožívání přítomnosti a uvědomování si sebe sama i sebe ve světě.

Hollisova kniha jde dál než tolik populární publikace o osobním růstu, jde až k samotné podstatě uvědomování si všech souvislostí našeho bytí, oproštěného od všech mihotavých zážitků a rozptýlení, tedy onoho „ihned“, jehož příkladem může být často bezcílné potulování se turistů po městech, o kterých vědí pouze to, co jim řekly různé aplikace, Google nebo bedekry. Mnozí z nás cítí stejně jako James Hollis, že lidem chybí hlubší uvědomování si našeho světa, včetně jednotlivých lokalit či zákoutí, niternější seznamování se s duchem místa. Tak i zmiňovaná možnost najít si rychle a skoro kdekoliv ubytování má sice své nesporné výhody, ale z našich cest se zároveň vytrácí vědomé prožívání vybraného místa, poctivé hledání a zasloužené nacházení.

Když jsem četl tyto knihy, které u nás vyšly krátce po sobě, nemohl jsem vlastně číst dva rozdílnější tituly, které však přitom popisují stejnou skutečnost a osvětlují každá ze svého úhlu rozporuplnost naší dnešní euroamerické civilizace – civilizace, která se stále zřetelněji ocitá na rozcestí, a jak ukazují poslední protesty pod hesly Fridays for Change či Climate for Change nebo hnutí jako Extinction Rebellion a mnohá další, uvědomování si širších souvislostí, světa kolem a svého místa v něm nabývá čím dál většího významu.

Zatím to možná není tak patrné (byť lidé, kteří se o to zajímají, jsou si tohoto stavu vědomi již desítky let), ale ukazuje se, že používání nejmodernějších technologií nebude v budoucnu tak důležité jako dýchat čistý vzduch, vzdorovat obrovským výkyvům počasí, zápasit se suchem, zkrátka vyrovnat se nějak s tím, co bývá souhrnně označováno jako klimatické změny, a že po technologických inovacích přijde výrazná sociokulturní a socioenviromentální změna, po které – sice nepřímo – volá i James Hollis. Blíží se éra hledání jiných alternativ, což bylo i jedno z témat 11. ročníku mezinárodního kulturního a literárního festivalu Prague Microfestival, který proběhl v české metropoli na konci letošního dubna.

Josef Straka pro Literární noviny